Kosmas ještě jednou aneb hledání odpovědí.

Naše předchozí zastavení nad stránkami Kosmovy „Kroniky české“ jsme zakončili výzvou k zamyšlení nad důvodem, proč dnes již legendární letopisec tak okázale ignoroval události, spojené s Velkou Moravou, o Sámově říši nemluvě, přestože je musel – a to jistě velice dobře – znát. 

Ten důvod nebyl s největší pravděpodobností jediný. Jak už zřejmě víte, první letopočet, který jsme nabídli vašim úvahám – tedy rok 1054 – znamenal v dějinách křesťanství zásadní změnu, jejíž důsledky, jak s námi možná budete souhlasit, vlastně pociťujeme dodnes. Tehdy se z všeobecně známých důvodů, které pro nás v tuto chvíli nejsou podstatné, rozdělila do té doby jednotná křesťanská katolická církev na západní větev, reprezentovanou papežem a Římem a větev východní s centrem v Byzanci. Následoval boj o rozdělení sféry vlivu, který však dle našeho názoru v případě Čech a zejména pak Moravy začal už o století dříve. Vyslání soluňských bratří Konstantina a Metoděje je toho jasným důkazem.

Oba byzantinští vyslanci totiž na Moravu nepřinesli „pouze“ křesťanskou víru, písmo atd., ale – a na to se bohužel dnes zapomíná – první zákony, které byly nezbytnou podmínkou vzniku fungujícího státu.
„Zákon sjudnyj ljudem“ dnes představuje naši nejstarší psanou právně historickou památku, když je ovšem také současně nad slunce jasným důkazem šíření vlivu Byzance do z jejího pohledu tehdy ještě barbarské střední Evropy. Že podobné snahy byly trnem v oku nejen římskému papeži, nýbrž zejména německým panovníkům, o tom jistě není třeba pochybovat. Slovanská liturgie, křest českých knížat i jejich významných družiníků, vlastní písmo a zejména stále sílící moc a tím i vliv a význam Velké Moravy v středoevropském prostoru – to vše bylo pro římské papeže i německé biskupy velkým nebezpečím, a když celý tento problém prohlédneme v politických souvislostech, pak je zřejmé, že západní katolické církvi hrozil v případě úspěchu mise obou byzantinských věrozvěstů zcela reálně další rozkol – a to její duchovní i politická reprezentace rozhodně nemínila připustit. Proto také použili všech dostupných prostředků, ať již to byly diplomatické intriky, záměrné rozeštvávání jednotlivých moravských knížat proti sobě či dokonce vojenské intervence, aby vliv Velké Moravy a tím logicky i Byzance co nejvíce podlomili a oslabili.

Tehdy ještě kráčeli papež i němečtí císaři Svaté říše římské – založené, jak jistě víte, roku 800 Karlem Velikým – ruku v ruce v společném šiku, ale – jak už to v podobných případech bývá v historii poměrně časté – příliš dlouho tato zdánlivá selanka nevydržela, a proto jsme také zmínili v našem předchozím příspěvku rok 1077, v němž – jak správně tušíte – vyvrcholil u brány sídelního hradu Markéty Toskánské Canossy spor o investituru…

Císař Jindřich IV. /1050-1106, císař od r. 1084/ sem bosky v rouše kajícníka dorazil proto, aby si u zde tehdy pobývajícího papeže Řehoře VII. /pontifikát v letech 1073-85/ vyprosil zrušení na sebe uvalené klatby, čímž de facto potvrdil svoji prohru ve sporu s nejvyšší katolickou církevní autoritou a uznal tak právo papeže jmenovat své zástupce a stvrzovat platnost císařské volby, čímž zjednodušeně vyjádřeno přiznal nadřazenost moci duchovní nad mocí světskou.

A co Čechy v této době? Zdejší události se nesly ve znamení upevňování dosud vratké moci vládnoucího rodu Přemyslovců, zatímco nad Velkomoravskou říší zatáhl údajně nemilosrdný čas oponu. Ale bylo tomu tak doopravdy, jak oficiální historiografie tvrdí? Pochopitelně nikoliv, a kdyby nic jiného, máme pro svoje tvrzení jeden nezpochybnitelný, zato však velice pádný důkaz o opaku – totiž Sázavský klášter, kde se slovanská liturgie bez latinských vlivů pěstovala vesele dál!

To všechno samozřejmě Kosmas viděl a znal, a protože – jak jsme již v předchozí úvaze naznačili – byl sám – moderně řečeno – produktem a rozhodně ne nevýznamným představitelem západní římskokatolické provenience, napsal svoji kroniku bezpochyby v jejím duchu a s ohledem na vyšší zájmy – čí, to už ponecháme na vašem uvážení! Takže je Kosmova „Kronika česká“ politikum nebo „první česká ústava“? Pro úplnost dodejme, že každá ústava je z právně historického hlediska vždy zákonem nejvyšší právní síly a současně vyjádřením konkrétní politické vůle.

Více se dozvíte zde >>>