Věďmy /čarodějnice/ v slovanských legendách 

V roce 1891 vydal v Praze v nakladatelství Františka Šimáčka dr. Hanuš Máchal velice pozoruhodnou studii nazvanou „Nárys slovanského bájesloví“.  Protože se jedná o ojedinělou sbírku mytologických bájí a lidových pověr, nebude jistě na škodu, když se na chvíli zastavíme u kapitoly „Věďmy“ /Čarodějnice/, kde je uvedeno následující:

    „Představy o lidech nadaných dle domnění lidu nadpřirozenou mocí známy jsou u všech národův a rozšířily se zejména ve středověku po celém známém světě. U Slovanů jsou o nich také, jak přirozeno, báje a pověry velmi hojné, jež dopodrobna uváděti přesahovalo by úzký rámec tohoto nákresu, proto vytkneme jen některé rázovité vlastnosti jejich.

    Poněvadž lid myslí, že lidé někteří obdařeni jsou věděním větším než člověk obyčejný, přikládá jim nejčastěji jména odvozená od slova věděti: staroslovanské věštica, slovinské věšča, věsna, bulharské věštica, vještirica, srbské a charvátské vještica, slovenské vedomkyně, polskéwieszcza, wiedma, kašubské vieščica, maloruské viďma, běloruské vědzma, ruské veďma, věščica, věščunja, čarodějník sluje slovinsky veščec, bulharsky a srbsky vještac, slovensky vedomec, rusky věďmak, vědun, věščun. Ježto mnoho znají, nazývají se i znacharky /slovens./, znacharové, znachorové /rus. a malorus./. V Čechách a na Rusi slují čarodějové /čarovníci, čarodějníci/ a čarodějky /čarodějnice/ od slova čar, čára /kouzlo/.  Rusky místo čarovati říká se též kudesiť a od toho jest odvozen název kudes, kudesnik, v dialektu ruském též okudnik, což na spojení se staroslovanským kuditi /= haněti, tupiti/ ukazuje. Kromě kudesiť říká se i koldovať /malorus. koldovaty/ a s tím souvisí i jméno koldun. Se staroslovanským vlsnati /balbutire/, bělorus. Volehvič, volchv, charv. Vuchvec, vuchovec, vuchvica. Jiné názvy pro čaroděje a čarodějku jsou: slovin. štrija /strigon%Vampir/, slov. Stryga, strigoň, pol.strzyga, slovo toto přešlo z rumun. Strigoj a z ital. Strega do slovanštiny. Slovin. A charv. Coprnica, coprnik od slova coper, odvozeno z německého Zauber, v Srbsku a Dalmacii oblíben jest název mačionica, mačionik, mačija z italského magia. V Dalmacii říkají čarodějnici eufemisticky také krstača /křížem znamenaná/ nebo rogulja, roguša /rohem opatřená/, u Slovinců hmana žena. Na Moravě slují bosorky, bobonice /bosoráci, boboníci/ a újemnice /protože ujímají kravám užitek/.

    Na Rusi rozeznávají věďmy přirozené a učené; přirozené nejsou tak škodlivé jako učené. Věďma přirozená vyznačuje se tím, že jí vzadu vyrůstá chvost jako palec, který roste, když věďma čaruje, v délku jako u psů. Věďma přirozená může lidi kouzlům naučit, což se děje zvláštními obřady. Čarodějnice představují se jako ošklivé stařeny nebo jako mladé krasavice, když čarují, rozplétají si po plecích své vlasy a oblékají se v dlouhé, bílé košile. Kolduni jsou obyčejně starci s dlouhými, šedými bradami a zářícíma očima. Věďmi zdržují se nejraději na křižovatkách a okolo křížů.

   Význačnou vlastností jejich jest možnost proměňovati se; nejraději se mění ve psy, kočky, kocoury, ptáky, klubko nití, ropuchnatou žábu a p. Mohou také volně lítati vzduchem a to rychlostí křídlatého větru; za tou příčinou mažou se čarovnými šťávami, aby byly lehké. Mnohdy osedlávají si spící lidi a jezdí na nich; na Moravě se věří, že maží šlapky a dlaně tomu, na kom chtějí jezditi, čímž se z něho stane kůň; nebo dávají mu na hlavu koňský ohlav a jezdí na nich každou noc do sněmu čarodějnic, k tanci a k hodům nočním. Člověk, na němž věďmy jezdí, bídně vypadá a brzy onemocní. Osedlávají si také koně, vlky, krávy, kočky, černé kohouty a jiná zvířata; mnohdy spokojují se jen pometlem, pohrabáčem, lopatou, hřeblem, holí, prutem a p. Mají též koberce samolety a mílové boty, jimiž rychle cestu konají.

    V temných a bouřlivých nocech, zvláště o vánocích, na začátku vesny a v noc svatojánskou jezdí na sněmy odbývané na Lysých nebo Babích horách. Věďma strojíc se na sněm snímá se sebe oděv, maže se čarodějnou mastí, rozpouští si vlasy a obléká se v dlouhou, bílou košilku; potom postavuje na krb hrnek s nějakou tekutinou, kterou zapaluje. Když se tekutina vypařuje, chytí věďma pometlo, sedne na něho jako na koně a s vycházejícími parami vylétá komínem. Na sněmích, jimž předsedá čert nebo věďmak, hodují, zpívají, tančí a jiné nepřístojnosti tropí. Kdyby se někdo čarodějnice chytil, uvidí vše, co dělají, musí s nimi jísti, píti a tančiti, ale musí slavně slíbiti, že nepoví, co viděl. Z nočních hodů přinášejí domů čeládce vdolky, které se nesmí krájeti, nýbrž jen lámati. Kdyby někdo takový vdolek překrojil, čarodějnice by musila umříti.

    Věďmám přikládá se moc ovládati zjevy přírodní. Posílají na zemi kroupy, bouře a vichřice, skrývají rosu, déšť a nebeská světla, a mají vliv na úrodu zemskou. Malorusové věří, že věďmy unášejí z nebe déšť a rosu, kladou je do skříní nebo měchův a skrývají ve svých příbytcích. Také slunce, lunu a hvězdy snímají s nebe, zavírají v hrnce a ukrývají v hlubokých jamách nebo studnicích. Chtíce ukrásti s nebe hvězdy, vylézají nohama vzhůru na kříž.

    Věďmy znají tajemnou moc bylin a trav, proto slují na Rusi také zelenice, travnice, kolduni pak travovědi. Těkajíce po lesích a polích sbírají léčivé trávy, kopají koření a jiné byliny, jichž užívají při léčení, otvírání pokladů, věštění a čarování. Léčivé byliny sbírají zvláště v tajemnou noc svatojánskou. Za tou příčinou přikládá se jim moc léčiti nemoci, zacelovati rány, zastavovati krev, vyháněti červy a pomáhati při uštknutí zmije nebo vzteklého psa. Na Rusi říká se koldunu také vorožbit od slova vorožbiti=léčiti.

   Všeobecně rozšířena jest pověra, že věďmy mohou škoditi dobytku jmenovitě kravám. Na Rusi se věří, že věďmy v noci před sv. Jiřím nebo časně ráno vycházejí do polí a prostírají plátno na trávě, aby nasáklo rosou; plátnem tím pokrývají krávy a činí je hubenými a nedojnými. V Čechách, na Moravě a na Slovensku jest domnění, že čarodějné baby chodí před východem s travnicí nebo rozsívkou na pole a sbírají do ní rosu, čímž nabývají moci, že mohou vydojiti mléko těch krav, které na oné trávě se pásly. Přišedše domů přehazují trávnici přes bidlo a dojí z ní mléko. Podaří-li se bosorce vyškubnouti po klekání kousek slámy, má k domu právo. Když se telátko líhne, bosorka přijde si do domu něco vypůjčit; dostane-li se jí toho, jest všecek užitek z krávy ten tam. Věří se též, že věďmy proměňují se v telata, psy, kočky nebo ohnivé draky a dojí krávy. Mnohdy zahánějí lunu do chléva, aby při jejím svitu krávy dojily. Bulhaři míní, že čarodějky snímají lunu s nebe, proměňují ji v krávu, kterou dojí. Na Rusi rozšířeno jest domnění, že věďmy 30. července dojí krávy, opíjejí se mlékem a umírají přesycením. Dojí-li kráva krev místo mléka nebo hyne-li dobytek, přičítá se to čarodějnicím, které mohou také spůsobiti, že hospodyně nemůže utlouci máslo.

   Čarodějníci a čarodějky mohou uhodnouti zloděje, najíti ztracenou věc, předvídati budoucnost, zaříkávati Domového, Kikomoru a jiné zlé duchy; za tou příčinou Rusové říkají koldunu šeptun, věďmě šoptunja neb šeptucha od slovesa šeptati /tajemná slova/. Dle víry Bulharů věďmy kradou obilí s cizích polí a přinášejí je svým miláčkům.

   Lid zná rozmanité prostředky, jimiž moc čarodějnic lze seslabiti nebo úplně zmařiti. Na Moravě zastrkují večer přes sv. Jiřím do oken, do střechy a do chlévů chebzové halouzky křížem a večer před sv. Filipem a Jakubem halouzky vazové doufajíce, že bosorky nebudou míti moci k jejich domu. Na Rusi zatínají nože pod vrchní desku stolu nebo postavují ke dveřím pohrabáč zahnutým koncem vzhůru, aby byli chráněni od věštic. Věďmy bojí se prý také psů „perváků“, kteří je trhají. V stájích upevňují trní nebo osikové stromky, aby věďmy nemohly dobytku škoditi. Dle pověry na Malé Rusi chrání před nimi mák, čertopoloh, černobýl, česnek, vrbové proutky a p.

     Obecně se věří, že věďmy jsou ve spojení s čertem, s nímž činí smlouvy oddávajíce mu svou duši. Satan v podobě černého kocoura, kohouta nebo draka předsedá sněmům čarodějnic a uděluje jim rady. Dle víry Rusů čerti z jara provětrávají čaroděje a zdvihají je do vzduchu držíce je hlavami dolů.

     Věďmy umírajíce trpí hrozná muka; zlí duchové vcházejí v ně, trhají jim vnitřnosti a vytrhují z hrdla jazyk. Duše čarodějnice neopustí prý dříve tělo, dokud je nepronesou ohněm, nebo dokud čarodějnice neodevzdají své umění někomu jinému. Při smrti věďmy celá příroda se třese; země se chví, zvěř vyje, vrány a havrani se sletují. Na Rusi se věří, že kolduni, věďmy a lidé, kteří oddali se zlému duchu, v hrobě nehnijí.

     V Srbsku stotožňují vještice s Morami; proto věří, že vješticí jako Mórou stává se dítě narozené „v košilce“. Vještice jako Móra mění se za noci v motýle, vniká do světnic a lehkým úderem prutu otvírá spícím lidem prsa, z nichž jim vynímá srdce a jí je. Člověk takový umírá hned nebo žije tak dlouho, jak mu vještice usoudila. Malé děti, kterým vještice srdce snědla, obyčejně hned umírají.

    Věďmy shodují se v některých vlastnostech s Jaga-babou, zosobněným bouřlivým mračnem; mnohé pověry o věďmách možno si také lehce vyložiti, pokládáme-li je za personifikaci zjevův oblačných. Odtud si vysvětlujeme vlastnost jejich proměňovati se, létati ve vzduchu, zakrývati slunce, měsíc a hvězdy, posílati déšť, bouři, krupobití a vichřici. Snad i pověry, že věďmy dojí krávy, povstaly z původní představy, že mraky posílají déšť /mračno-kráva, déšť-její mléko/“.

       Tolik tedy – alespoň pro tuto chvíli – dr. Máchal, autor svojí povahou jedinečného, avšak dnes již bohužel téměř zapomenutého díla, které u nás nemělo a dosud nemá co do faktografické náplně obdoby. Jestliže byl jeho autor kdysi označován jako vrcholný představitel panslavismu a ležel proto v žaludku nejen Vídni, ale především mnoha pražským austroslavistům, kteří nelenili a – jak je to ostatně v Čechách obvyklé – pohotově zaměnili své někdejší národně-obrozenecké revoluční kabáty z roku 1848 za nový mundúr – tentokrát ovšem habsburského střihu. Snad aby umlčeli vlastní špatné svědomí, vrhli se na autora a jeho citované dílo jako dobře organizovaná vlčí smečka a dehonestovali je ze všech možných i nemožných pozic.

       Bylo by zbytečné je na tomto místě jmenovat stejně jako ty, kteří přišli po nich. Co se mi ovšem zdá nezbytné, je poukázat na to, proč bylo právě výše zmiňované dílo osočováno z propagace myšlenky všeslovanství.

      Dr. Máchal v něm sice skutečně shromáždil veškeré dostupné poznatky z bájesloví všech v jeho době existujících slovanských národů, ale na rozdíl od Kollára, Štúra a celé řady dalších tzv. národních buditelů se ani slůvkem nezmínil o nutnosti přichýlit se k mocnému dubisku na Východě, což jeho kritici zřejmě přehlédli stejně jako skutečnost, že nejen Slované, nýbrž i Germáni, Frankové či Keltové nikdy netvořili jeden celek, ale byli volným svazkem navzájem mnohdy kulturně zcela odlišných národů, spojených většinou jen mocenskými zájmy, teritoriálními pokrevními svazky a snad i společným původem. Dnes už zcela jistě nikoho ani nenapadne odsuzovat autory srovnávacích studií z oblasti magie či mytologie výše jmenovaných národů a podsouvat jim nesmyslné revoluční státotvorné záměry a úmysly, které při svých výzkumech zcela jistě neměli a nemají, stejně tak, jako je bez nejmenších pochybností neměl ani dr. Hanuš Máchal!