Abeceda základních pojmů v čarodějnictví III. aneb o čem bude v našem seriálu vlastně řeč.

Č – ČERTI

   Nejznámější představitelé a zástupci temných sil, zúčastněných na čarodějnických obřadech, při magických rituálech, věštění či zaklínání. Jsou podřízeni vlastním pekelným knížatům v čele s Luciferem, o jejich původu existuje hned několik teorií, stejně tak jako o jejich podobě, činnosti a zaměření, a proto dejme opět slovo odborníkovi na slovo vzatému dr. Hanuši Máchalovi, který ve svém výše zmiňovaném díle (viz. heslo ANDĚL) „Nárys slovanského bájesloví“ k tomuto problému uvádí následující:

   „Pověry o zlých duších /čertech/ vyvinuly se sice na základě učení křesťanského, ale poněvadž s nimi i mnohé představy o bůžcích pohanských se spojily, nebude od místa v hlavních rysech vytknouti, jak lid slovanský zlého ducha si představuje.

    V kosmogonických zkazkách slovanských jeví se Bůh a satan jako stejnoprávní soudruzi, kteří účastnili se společně stvoření světa. Kromě země a člověka stvořili i bytosti sobě podobné; Bůh anděly, satan čerty. Legenda z Bukoviny vypravuje, že jakmile Bůh stvořil zemi, vstoupil na nebesa; ale čert nechtěl bez něho zůstati i letěl v patách za ním. Tu slyšel, kterak andělé Bohu zpívají chválu, i mrzelo ho, že nikoho nemá, kdo by se též radoval z jeho příchodu. I přistoupil k Bohu a pošeptal jemu: Co mám dělati, abych měl také takovou družinu při sobě? Bůh odpověděl: Umyj si ruce i obličej a stříkej tou vodou za sebe! Čert tak učinil, i udělalo se takové množství čertů, že andělům v nebi již ani nestačilo. Bůh poručil sv. Eliáši, aby hřměl a blýskal. Eliáš bouřil a deštil, až všichni čerti dolů na zemi spadali.

    Dle maloruského podání Bůh kázal čertu, aby smočil palec v moři a hodil kapku za sebe neohlížeje se, on to nevydržel, ohlédl se a viděl čerta podobného sobě, opakoval to několikrát, až byl čertů velký zástup. Jiná zkazka praví, že čert umyl si v moři ruce a třásl jimi za sebou a z toho povstali čerti. Báje olgopolská dokládá, že sv.Petr poradil ďáblu, aby vstal v sobotu ráno, vzal vodu a vrhl ji za sebe. Z toho pak zrodili se čerti. Podobné podání známo je i na Pokutí. Dle jiné báje maloruské čert byl u Boha na počátku prvním apoštolem a chodil s ním. Čert prosil ho, aby mu stvořil tovaryše – Bůh poradil mu, aby šel do moře a pleskl do vody. Čert to učinil a zrobil čerta sobě podobného. Opakoval to, a povstalo čertů mnoho.

    Poněkud odchylné jest podání, že čerti povstali z neopatrnosti Adamovy; bylo mu samému teskno v ráji, a Hospodin chtěl mu dáti přítele lepšího než žena. Velel mu omočit prst rosou a otřásti před sebe. Adam se zapomněl, omočil celou ruku rosou a otřepal ji za sebe. Z toho povstalo pět čertů, kteří máčejíce ruce rosou a otřepávajíce je za sebe, stvořili čertů nesčíslné množství.

    V podání severoruském se praví, že Sabaoth chtěje si stvořiti četu vojska, dal satanu mlat do ruky a poručiv mu tlouci v kamennou horu pravou rukou, sám odešel na východ ráj založit. Boží druh začal tlouci mlatem do kamene, a z kamene vyletovalo světlé vojsko a klanělo se Bohu na východě. Když satana bolela už pravá ruka, vzal mlat do levé a jal se jím dál tlouci. Jakmile v kámen udeřil, vyskočil černý čert a poklonil se satanu; satan tak dlouho levou rukou v kámen bušil, až bylo tolik čertů jako andělů.

    Tradice podobné čteme ve spisech apokryfických; ve „Skazanie o sozdanii mira“ satan vynesl na rozkaz boží z moře písek a oblázek. Z písku povstala země, oblázek Bůh rozlomil ve dvě části, jednu podržel a druhou dal satanu. Po té vzal písek a začal jím tlouci o křemen, který v ruce držel, ihned začali z něho vyletovati duchové čistí /andělé/. Totéž učinil satan a z jeho polovice vyletovali čerti.

   Jinak ještě vykládá původ čertů podání maloruské. Satanail vynesl z moře zemi, část dal Bohu a část vstrčil do huby. Když Bůh poručil, aby země rostla, vyrůstala i země v hubě satanově. Bůh kázal mu, aby zemi rychle vyplivl; jak to učinil, vyletovali mu z úst vorové jemu podobní. Když všecku zemi už vyplival, kázal mu Bůh, aby plival čistou slinu; z ní vyletovali samí andělé.

   … Jinak jest rozšířena víra zakládající se přesně na bibli, že čerti povstali z pyšných andělů, které Bůh s nebe svrhl. Kteří z nich spadli na meze nebo do trní, jsou Světlonoši /Světýlka/;, kteří spadli do vody, jsou Vodníci. Ve Slezsku vypravují:

   „Když Pán Bůh pyšné anděly do pekla srážel, nedopadli všichni hned tam, kam náleželo, nýbrž jedni padli na naši zem do lesů, na skály, jiní zase na vodu. Tak povstali duchové lesní /skalní/, Vodníci, kteří lidi tak dlouho sužovati budou, dokavad se Pánu Bohu líbiti bude“.

   Poněkud jinak tento příběh vypravují Malorusové. Starý čert chtěje se rovnati Bohu, velel svým druhům vystavěti vysokou věž. Všichni tam vylezli, aby se těšili ze svého díla, ale Bohu se to nelíbilo, proto ji zbořil; čerti letěli 40 dní a 40 nocí, a kam který dopadl, tam nachází se dosud a má odtud své jméno: Vodjanik /od vody/, Lisovyk /od lesa, Bolotjanik /od bláta, Polevoj /od pole/ aj. Kromě toho se věří, že se rodí druh od druha, čerti se totiž žení a rodí jako lidé, ale neumírají. Proto jest čertů veliké množství; u každého člověka jest prý po pravici anděl, po levici čert.

   Čert mívá v podání prostonárodním obyčejně podobu lidskou; od lidí rozeznává se jen koňským kopytem, které mu pod oděvem vyčnívá. Ježto na jednu nohu napadá, říká se mu „kulhavý čert, chromý běs“. Nejživěji popisují ho Malorusové; jsou prý lidé, kteří ho na vlastní oči viděli. Vyhlíží jako člověk nevelikého vzrůstu, jest černý, má nohy psí nebo kohoutí, chvost krátký, ústa široká, nos dlouhý, oči žhavé jako uhle, dlouhé a černé vlasy, dlouhé ruce s ostrými drápy, na hlavě rohy beraní nebo kozlí, které pečlivě přikrývá čepicí, oděn jest černým fráčkem a přiléhajícími spodky. Chtěje lidi oklamati a k hříchu svésti, béře na se rozmanité podoby; mladým lidem a duchovním se zjevuje jako krásná dívka, lakomcům jako boháč aj. Rád ukazuje se v podobě myslivce nebo pána zeleně oblečeného; Malorusové říkají mu proto „panyč“ /panáček/. Sandoměřští  Lesováci představují si ho jako panáčka Němce ve fraku. Také béře na sebe podobu zemřelých lidí nebo kněží. Často mění se i ve zvířata, jako v kozla, kocoura, kočku, psa, v černého kohouta, v černou vránu nebo sovu. Černá barva jest mu nejmilejší. Nebývá ho vždy viděti, ježto má čapku nevidimku, která ho činí neviditelným. Kdo ho spatří, odstůně to.

   Vlastním domem jeho jest peklo, ale bydlí i na zemi v pustých a polosbořených staveních, mlýnech, propastech, skalách a jezerech; místní názvy, jako čertův mlýn, čertova stěna, čertova skála, čertův vrch, čertovo jezero, čertovy valy aj. nejlépe tomu nasvědčují. Kromě toho jsou na zemi místa pustá a hrůzná, která lid „peklo“ jmenuje. Také na některých stromech, jako na vrbě, pod bezem, v rákosí a bodláku čert rád se usazuje.

   V pekle čerti mučí duše hříšníků, vozí na nich dříví a smůlu, smaží je ve velikých kotlích nebo vaří v oleji. V čele jejich jest Luciper, kníže pekel, který jim přísně vládne a kárá poddané čerty, provedou-li něco nemoudře nebo neobratně. Čerti mají v pekle všeho hojnost; baví se spolu, tančí a hrají v karty. U všech národů připisují se jim bohaté poklady, které v pekle skrývají; pokladnici pekelnou má sám Luciper ve správě.

    Také na zemi hlídají v rozmanitých podobách mnoho pokladův  a střehou věci, kterými tajné a ukryté poklady se otvírají. Mnohdy zavedli člověka ve své podzemní skrýše, které se jeví oku jeho velmi krásné a vyzdobené, pohostili ho skvěle a pobavili hudbou i tancem; po hostině uvedli ho do ložnice na měkké peřiny, kde mohl spáti tak dlouho, dokud nezapěli kohouti. Ale jak kohout zakokrhal, zmizelo vše a ubohý poutník poznal, že leží v bahně nebo na hnojišti nebo na popravišti. Ve starých mlýnech prý čerti melou šňupavý tabák; melou i obilí, ale mouku míchají s pískem. Rádi zabývají se řemeslem kovářským; dle skazek ruských a maloruských nekují jen železa, nýbrž překovávají i stařeny v mladice, nemocné ve zdravé a ošklivé v krásné. Podobně čteme v legendě ruské, že čert vařil v mléce starce a stařeny, dělaje je mladými.

   Čert žije v poměrech rodinných; jeho žena sluje čertovka. Malorusové znají pořekadlo: „Dočkal se čertovy mateře.“ Dle skazek ruských žije u čerta matka nebo sestra, která se jeví blahosklonnou k příchozím, chrání jich před čertem a pomáhá jim dosíci vytčeného cíle. Prší-li a slunce svítí, říkají Malorusové, že „čert ženu bije“ nebo že „čert dceru vdává“. Čechové myslí, že to čert bělí svou babu nebo matku nebo ženu. V Polsku a na Rusi se domnívají, že čarodějnice /věďmy/ sbírají máslo v tu dobu, když čert babu tluče.

    Čert má povahu zlou, úskočnou a škodolibou, jak nesčetné báchorky potvrzují. Úkolem jeho jest odvracet lidi od Boha a ctnosti, a sváděti je k hříchu, aby propadli peklu. Chtěje uloviti člověka, vymýšlí rozmanité prostředky, aby ho ve svou moc dostal. S lidmi k hříchu nakloněnými nemá ovšem mnoho práce, neboť podporuje jen jejich vášně a hříšné náklonnosti, a nabývá nad nimi znenáhla úplné moci. Marnotratníky podporuje penězi, rozkošníkům opatřuje rozkoš, lakomcům poklady, hráče svádí k falešné hře, marnivým dívkám zjevuje se jako krásný a bohatý ženich, který je navštěvuje, baví se s nimi a tančí, až je úplně od Boha odvrátí a ve svou moc uvede. K oblíbeným prostředkům, jež dle domnění našeho lidu na člověka nastražuje, patří zvláště pití kořalky a hra v karty. Na Rusi věří, že čert naučil lidi pálit kořalku. Jednou se čert zjevil sedláku, který pozdě v noci domů se vracel, a zval ho do svého příbytku na kořalku; sedlák ho následoval, a když mu čert podal kořalku, udělal kříž. Čert zmizel a sedlák poznal, že vězí po krk v bahně. Lidem chudým a nešťastným nabízí ochotně svou pomoc, a když se mu krví svou zapsali, nosí jim peníze a splňuje všecka jejich přání, začež po smrti odnese si jejich duši do pekla. Vzpamatuje-li se člověk, který svou duši zapsal čertu, ještě včas a činí-li přísné pokání, může se z moci jeho vybaviti. Hojné jsou doklady v národním podání, jak čert vynutil otci, kterému pomohl z okamžitého nebezpečenství, zápis, že mu dá, o čem doma neví. Když se domů vrátí, pozná k svému úžasu, že se mu narodilo dítě, které zaprodal ďáblu. Obyčejně takové dítě když doroste, samo z moci jeho se vymaní.

    K lidem ctnostným nemá tak lehce přístupu, nicméně číhá pilně, aby je při nějakém hříchu dopadl a slabosti jejich pro sebe vykořistil. Stává prý za velikým oltářem v kostelích, pilně se dívaje na lidi a zapisuje na veliké volské kůži každého, kdo při službách božích nebo na kázání dřímá, lelkuje nebo šeptá. Mnohdy lidem přímo se vnucuje a kdo není ostražitý, upadá v jeho moc. Malorusové vypravují, že muž jeden šel z trhu a na cestě našel černého kohouta se svázanýma nohama. Vzal ho domů a položil na pec. V noci čekal, až bude zpívati, ale kohout nezpíval. Když přišli ráno k peci, viděli před kohoutem hromadu zlata, stříbra a obilí. Člověk poznal, jaký je to kohout, šel s ním na most a vrhl ho do vody. Zdvihla se taková bouře, že sotva domů došel. Doma našel na peci, kde kohout seděl, místo peněz hromadu smůly.

   Čerta možno si do služby najmouti; najatý čert vykonává svědomitě uloženou práci, provádí divuplné stavby /kostely, mosty a mlýny/ a jest pánu svému věrně oddán. Nesplní-li mu pán, co s ním umluvil, ničí čert vykonané dílo. V přímém spojení jest s čarodějnicemi a kouzelníky, kteří ho dovedou povolávati či citovati. Schází se s nimi také na sněmích, kde vyptává se jich na jejich činnost a uděluje jim rady.

   Jakkoliv má neobyčejnou sílu, přece ho lze „vázati“; kováři a cikáni často ho spoutali a tak sbili, že jich z bázně ani do pekla pustiti nechtěl. Bojí se svěcené vody, hromničky a zvláště znamení sv. kříže. Nahání mu také strach kohout a jeho kokrhání; odtud ruská hádanka: „Dvakrát se rodí, ani jednou se nekřtí, a čert se ho bojí.“ Bojí se také kozla, o čemž vypravují Rusové.

    Když prý Bůh udělal člověka, čert ze závisti namísil hlínu a slepil z ní svou podobu – s bradou, ocasem i rohy, ale nemohl v ni vdechnouti života. Tedy Bůh sám vdech v hlínu – a hned vyskočil kozel, vrhl se na čerta a začal ho nemilosrdně rohy trkati; ustrašený čert se dal na útěk a od té doby bojí se kozla. Jinak se ovšem míní, že čerti jezdí na kozlech jakožto bytostech jim podobných. Za to čerti milují psy, v něž se rádi mění. Pes prý byl stvořen bez srsti, ale ďábel mu dal chlupy.

   Při vší své zlobě jsou čerti přece spravedliví a odměňují se štědře za prokázaná dobrodiní a služby. Z mnoha dokladů uvedu jen zkazku běloruskou. Kdysi jel chudý sedlák orat a vzal si poslední krajíček chleba na pole. Když pracoval, přiloudal se čert a ukradl mu jej. Sedlák chtěje obědvati, nenašel chleba, ale neklnul tomu, kdo mu jej vzal, nýbrž vyslovil přání, aby mu byl ke zdraví. Za tou příčinou poslal satan čerta, aby sedláku sloužil. Čert proměniv se v člověka sloužil sedlákovi. V suché léto poradil mu síti v bahno; u ostatních sedlákův obilí žárem sprahlo, jen hospodář čertův měl obilí hojnost. V mokrý rok radil zase hospodáři, aby sel na příkrých horách; kdežto ostatním obilí shnilo, měl onen sedlák bohatou úrodu, tak že nevěděl co s obilím dělati. Čert mu poradil, aby zrno rozmačkal a pálil kořalku; od té doby se kořalka rozšířila.

   V národních pohádkách líčí se čert nejen jako hubitel křesťanských duší, nýbrž i jako hlupák, který se dá snadno přelstíti. Brzy se mu dostane zlé ženy, brzy mu švec, cikán nebo voják notně vymrská nebo upadá pod kovářská kladiva; jindy napálí ho sedlák při dělení uzmutých peněz nebo bába ho ošidí. Správně Afanasjev soudí, že podání toto není výtvorem křesťanským, nýbrž prostonárodním.

   Čerti mají rozmanitá jména; nejobyčejnější jsou čert /pol. Czart, hluž. Čert, dluž. Cart, malorus. Čort, čert, bělorus. Čort, ru. Čërt, čort, původu neznámého, snad od slova črtiti /slovinsky nenáviděti – pozn.autora/, ďábel /z řeckého diabolos – pozn.autora/, ďas, běs; Slovinci neznajíce slova ďábel, říkají mu vrag /také rus.,bulh., srb., pol./, zlodi, budič. Malorusové přikládají mu kromě toho tyto názvy: kaduk,diďko, bolotjanyk, morok, mara, dyvo, lycho, bida, nedolj, oblud. Rusové v tambovské gubernii znají zvláště dva druhy čertů: ljubostaje a farmazona; tento slouží lidem, dávaje jim krásu, bohatství, slávu, lásku apod., onen zjevuje se zvláště ženám v podobě zemřelého muže a svádí je k hříchu. Zbožní lidé vůbec jeho jména neradi vyslovují, opisujíce je rozmanitým způsobem.

   Řečeno bylo, že čert v nynějším podání prostonárodním zastupuje často staré bůžky pohanské, zejména lesní, vodní a domácí. Lesního čert zastupuje v pořekadlech: „Spěchal v les, setkal se s ním běs.“, „Jdi k čertu v les!“ „Přišed z lesa jdi si k běsu.“ „Pod černým lesem potkal se čert s běsem.“ „Z pustého houští buď sýček, buď sova, budˇsám satan.“ Poláci věří, že ďábel přeměniv se v sovu rád sedá na staré vrbě, pročež lid bojí se sekat vrby, aby nepohněval zlého ducha; odtud vzniklo pořekadlo: „Zamiloval se jako ďábel v suchou vrbu.“ Rusové říkají: „Zamiloval se jako čert v suchou rokytu,“ Malorusové „v suchou hruši nebo vrbu“.

   Vodníka čert zastupuje v těchto pořekadlech: „Dokud hlubiny budou i čerti“, „Každému čertu volno brodit se ve svém bahně“. „Kde bahno, tam i čert.“ „Čert bez bahna nebude a bahno bez čerta.“ „Čert bohaté groše má a v bahně sedí.“ „Honí se jako čert po bahně.“ „Zmítá se jako běs pod hrází.“ „V tiché hlubině čerti se daří /nebo rodí/.

   Nejčastěji se čert stotožňuje s bůžky domácími. Na Malé Rusi sluje čert jako Domovik Děďko. Jako Domový bydlí nejraději v peci, tak říká se i o čertu: „V staré peci ďábel pálí“ nebo „V staré peci Děďko topí“. Čert jakožto zástupce bůžků domácích sluje obyčejně špiritus, špírek, rarášek, diblík, pikulík apod. pověry o nich jsou podobny jako o bůžcích domácích. Některé z nich buďtež uvedeny.

   Špiritus či špírek narodí se z vejce od černé slepice, nosí-li je pod levým paždím; člověk musí usednouti za pec, nesmí se po devět dní ani mýti, ani česati, ani modliti, ani nehty si stříhati. Za devět dní se mu z toho vejce vylíhne špiritus a udělá mu, co člověk chce. Lze si ho také vytlouci z másla; jedna žena stlúkala /vrtěla máslo/ už osm dní, až vystlúkala chlapečka malého a pěkného. Byl to špiritus, který sedláku pomáhal na poli voly poháněti. Konečně se věří, že ze starých kocourů stávají se časem raráškové, kteří náhle zmizejí ze stavení a odcházejí hlídat podzemních pokladů.

   Špiritus představuje se obyčejně jako malý a úhledný chlapeček; mění se také v ptáčka, kočku aj. Ve Slezsku věří, že rarášek čili jarášek létá v noci jako ohnivý „pauz“ a zásobuje lidi penězi. Když letí, možno od něho dostati peněz, zavolá-li se na něho „syp, syp!“ Ale neřekne-li se mu co, sype samou nečistotu.

   Rarášík jest hněvivý a lstivý, ale štěstí dávající. Člověk může si ho zjednati a dostává od něho, co si přeje; nosí mu peníze, pomáhá mu na poli pracovati, prozrazuje mu tajné věci a vypravuje noviny ze všech končin a z celého světa. Rarášek hledá tytéž sám pomoci u člověka, začež, pomůže-li mu člověk, slušně se odmění.

   Kdo přijme špírka ve svou službu, zaprodá mu svou duši; proto se snaží lidé, aby se ho brzy zbavili. Kdo si od něho chce pomoci, musí chytit divokou černou slepici, přiváže jí špírka na ocas a pustí ji. Anebo vezme láhvici, zacpe ji a pověsí ji se špírkem na jedli nebo na buku a uteče. Na Radhošti ho kdosi tak zavěsil, a jistý člověk šel okolo a slyšel volati: „Pomoz, pomoz, pomoz!“ Muž myslil, že tam nějaký pták zpívá; šel tam a uviděl pěkného ptáčka v ucpané láhvici. Láhev odecpal a ptáček vyletěl z ní a hned se proměnil v hezkého chlapečka. Muž onen hned poznal, kdo tj., a přemluvil špírka, aby opět vlezl do láhve. Špírek udělal se tenkým jako nit, vlezl do láhve a byl opět ptáčkem. Muž hned zacpal láhev, zavěsil ji a utekl. První člověk, jemuž se špírek vylíhl, může ho ještě pozbýti a se ho zbaviti; i druhý, který ho od něho koupí; ale třetí si od něho už nijak nepomůže. Mnohdy má špiritus divné osudy přecházeje z ruky do ruky. Špiritus, kterého selka vytloukla z másla, dostal se prodejem miškéři; ale tomu utekl, prořezav do kožené torby díru. Po té utekl k sedlákovi a prozradil mu, že zloději kradou. Avšak dostal sám strach a skočil kravám do žlabu, kde ho kráva se senem polkla. Kráva zdechla a špiritus dostal se opět na svobodu, vyhledal matičku, která ho z másla vytloukla, a hospodařil s ní.

    Ačkoliv jest špírek velmi chytrý, dá se přece od člověka přelstíti. Jeden student poradil mu, jak by se zbavil staré baby; za to vyléčil pomocí jeho jednu princeznu a dostal velikou odměnu. Potom raráška tak zastrašil, že utekl do pekla. Jistý sedlák napálil špírka, zavěsiv nad dutou lipou děravou botu, kterou měl špírek penězi naplniti; ježto se mu to nepodařilo, musil utéci.

    O pikulíku jest rozšířeno na Slovensku toto podání: „Pikulík je chytrý jakýsi chlapík, donáša ĺuďom štastie při stavkach / při sázkách – pozn.autora/ a vo hre. Títo, vraj, majú pikulíka pro sebe vo vrecku v torbě.“

    V stolici liptovské se o něm bájí, že jest jako pachole asi palec vysoké, ale neobyčejně silné. Kdo ho má, tomu přináší štěstí; hlídá mu dobytek a práci za něho vykonává. Kdo ho první dostane, může ho jistým způsobem odevzdati druhému a tento třetímu, ale třetí již nemůže se ho nijak zbýti; když umře, pikulík vezme si za své služby mu prokázané jeho duši. Známá jsou na Slovensku pořekadla: „A snad ti té koně pikulík chová, keď sa ti také tučné.“ „Musí mať pikulíka, keď mu té koně tak skáčú.“ „Nemohel sem ho ztriasti jako pikulíka.“ Ve zvolenské stolici představují si pikulíka jako mužíčka v červeném kabátku s třírohým kloboučkem na hlavě, jenž z bání a děr na zemi vychází. Každému všetečnému a zlobivému děvčeti přezdívají Slováci pikulka. Slovenská národní píseň praví:

               Já mám v domě dievčátko,

               osiraluo ptáčátko,

               tenkuo jako topolík,

               chytruo jako pikulík…“ 

   Matzenauer srovnává pikulíka s staropruským výrazem pickuls čert, litevsky pykulas a lotyšsky píkals diabolus.“

Autor: JUDr. Jiří Pecha

O tom, jak čerty a bytosti jim podobné vnímali staří Čechové, Moravané a Slezané se více dozvíte v knize Almanach strašidel Čech, Moravy a Slezska, která se spolu s dalšími díly autora JUDr. Jiřího Pechy zabývá výlučně touto tématikou z historického pohledu.

Almanach strašidel