Torquemada, Tomás /1420 – 1498/

Velký inkvizitor španělské Supremy.

Inkvizice jako taková a španělská Suprema především, patří zcela bez pardonu k tomu nejhoršímu, co kdy lidé vůči svým bližním vymysleli. Ještě dnes, když se probíráme zažloutlými listy dávných protokolů této hrůzostrašné instituce, naskakuje nám z popisovaných bestialit bezděky husí kůže a stále znovu a znovu si musíme klást otázku, zdali je vůbec možné, že něco podobného dokázali konat lidé jako my.

Ale je tomu skutečně tak, bohužel, strůjci a realizátory těchto do nebe volajících hrůz byli skutečně lidé z masa a kostí, jak dokazuje i osobnost dominikánského mnicha Torquemady, kterého 11. února 1482 jmenoval papež Sixtus IV. Velkým inkvizitorem pro Španělsko, který byl v té době zpovědníkem španělského královského páru, o němž H. Longfellow později napsal:

„Umlkla v strachu Hispánie celá
Ferdinand vládl jí a Isabela
první však rozhodoval o všech osudech
velký inkvizitor, jeho rozsudek.
Posedlost ďábla v sobě měl, jed hada,
sám velký inkvizitor Torquemada…“

To ovšem byla jen nepatná část celé strašlivé pravdy, jelikož Torquemada nebyl pouhým vykonavatelem rozsudků a hlavním organizátorem procesů s kacíři a čarodějnicemi, nýbrž i tvůrcem
soudobé ideologie zmaru. Rozhodující měrou se podílel na sestavení proslulého kodexu inkvizice, skládajícího se z dvaceti osmi instrukcí, které byly v roce 1484 schváleny papežskou kurií pro všechny katolické země. Z mnoha myšlenkových perel, obsažených v tomto dokumentu musíme na prvním místě jmenovat zásadu, podle níž je…“Inkvizice tajný soud, první a poslední instance zkoumající
záležitosti kacířů, jejíž usnesení jsou konečná a nepodléhají revizi.“

A cože se zde praví o obyčejných lidech?

„Osoby, jež inkvizice obviní z kacířství a jež neuznají svou vinu,
budou vyobcováni z církve a odevzdány světské moci
k upálení…obviněný z kacířství se může zachránit jedině tehdy, když
učiní úplné doznání, prozradí své společníky, zřekne se svých
kacířských názorů a zcela se podřídí svatému tribunálu…“

Osmnáct let pronásledoval tento fanatický šílenec domnělé kacíře včetně čarodějnic s papežovým požehnáním a mlčenlivým souhlasem. Jejich nejkatoličtějších veličenstev, jak zněl jeden z titulů španělského královského páru, po celé zemi a zde jsou výsledky jeho práce, jak je ve svém díle na věčnou paměť pečlivě zaznamenal tajemník Supremy:

A. Llorente:

• 10 220 obětí upálil za živa,
• 5 860 jich upálil symbolicky v nepřítomnosti,
• 97 321 osob vystavil veřejné hanbě tím, že prosadil, aby byli zbaveni všech hodností, cti i veřejných úřadů…

A přitom to byl právě sám Velký inkvizitor Supremy, jemuž se přihodilo při výkonu jeho bohulibé práce něco, co se odehrálo před očima velkého množství diváků a pro co dodnes neexistuje žádné logické vysvětlení:

Jednou z mnoha obětí španělské inkvizice se měl stát i bohatý katalánský statkář Juan Jimenez, kterého kdosi označil jako moriska – tj. pokřtěného Žida, který svoji katolickou víru pouze předstírá navenek.

Jimenez ovšem všechna podobná nařčení rozhodně odmítal, a protože patřil mezi nejvlivnější osobnosti v zemi, musel se mít na pozoru i obávaný Torquemada, aby náhodou nešlápl vedle.

Rozhodl se proto raději namísto původně plánovaného přímého útoku pro úskok – Jimenez měl krásnou dceru, prý velice chytrou a vzdělanou, která vytrvale odmítala celé zástupy nápadníků a nestála ani o milence z nejvyšších kruhů u dvora. Podle žaloby, která se zachovala, se však jednou neuváženě ve společnosti usmála, když se hovor stočil na otázku neposkvrněného početí Panny Marie – a to inkvizici jako důvod k zatčení bohatě stačilo.

Chytrá dívka ve vězení hned po prvních setkáních s tribunálem z obsahu položených otázek pochopila, že v jejím případě jde Supremě především o značný rodinný majetek a vliv jejího otce, nežli o jeden neuvážený úsměv, a proto statečně odolávala všem prosbám i hrozbám inkvizitorů, aby se přiznala.
Obrnila se trpělivostí a ponořila se do naprostého mlčení, které se nepodařilo prolomit ani při absolvování všech čtyř stupňů tortury včetně jejích zostřených forem.
Torquemada v jejím mlčení spatřoval jasný důkaz kacířské rafinovanosti a ďábelské dílo současně, ale vynést rozsudek se neodvážil. Po zvážení všech možností, které mu ještě zbývaly, se rozhodl pro ordál vodou. Zmučená Isabela byla vyvedena z vězení, svázána do kozelce a navíc jí katovi pacholci přivázali k tělu obrovský balvan. Pak ji na člunu odvezli nad největší hlubinu a spolu s těžkým břemenem ji
uvrhli do vody.

Za dlouhá staletí existence této zkoušky se ještě nikdy nikomu vyplavat nepodařilo, což bylo pochopitelně považováno za jasný důkaz viny, ale tentokrát se stalo něco neuvěřitelného – Isabela se sice po vyhození z člunu na chvíli skutečně potopila, jako všichni její předchůdci, ale pak najednou před užaslými zraky prý stovek přihlížejících diváků opět vyplavala na hladinu!

Se spoutaným rukama i nohama a s mnohakilogramovou zátěží, přivázanou u pasu setrvala bez jediného pohybu na hladině a jak mnozí svědci později protokolárně potvrdili, navzdory mučivým útrapám prý po celou tu dobu hleděla k nebi a usmívala se.

Více jak půl hodiny čekali zkoprnělí inkvizitoři, že se snad voda nad Isabelou opět zavře, ale to už i stovky diváků na březích pochopily, že se stalo něco nevysvětlitelného a velice hlasitě provolávaly na kolenou
slávu božímu soudu, který statečnou dívku očistil.

Torquemada se v této situaci projevil jako chladnokrevný taktik – jakmile poznal, že jeho plán nevyjde, poručil dívku vylovit a dopravit zpět na břeh, kdy jí byla sňata pouta, a sám Velký inkvizitor Isabele na místě požehnal, protože ani on sám si před početným davem nedovolil zcela evidentní zázrak zpochybnit….

Autor: JUDr. Jiří Pecha