I – inkvizice
Každý z milovníků historie středověku se dříve nebo později nepochybně setkal s tímto výše uvedeným pojmem, který – a zde je výraz bohužel zcela na místě – navíc náležitě „zpopularizovaly“ béčkové horory zejména anglosaské provenience a dnes již téměř nekonečná řada pseudohistorických románů. Jelikož tato veledíla takřka bez výjimky celou záležitost odpudivě zvulgarizovala, aniž by se vůbec namáhala dobrat se alespoň nejzákladnější faktografické podstaty věci, nebude jistě na škodu připomenout si alespoň několik základních pojmů:
Tento termín pochází z latinského slova inquisitio – zkoumání, vyšetřování. Označoval se jím soudní tribunál, zaměřený výhradně na boj s kacířstvím a později i čarodějnictvím, který se poprvé objevil počátkem 14. století.
Existenci tohoto tribunálu zdůvodňovali v průběhu uplynulých staletí církevní veličiny různě, většinou však pomocí odkazů na biblické texty. Nejdále v tomto smyslu zašel sicilský inkvizitor Luis Páramo, který v roce 1598 ve svém pojednání uvedl, že prvním inkvizitorem v dějinách byl Bůh, protože vyhnal z ráje Adama a Evu, neboť se provinili proti jeho přikázání, a tím se také vlastně stali prvními kacíři.
Primát v teorii inkvizičního soudnictví však patří svatému Augustinovi /354-430/, který kacíře přirovnával k zbloudilým ovcím a duchovní k pastýřům, jejichž hlavní povinností bylo navrátit odpadlé ovce zpět ke stádu, a to i za pomoci hole, ukáže-li se to nutným. O způsobu potrestání zbloudilců sv. Augustin říká:
„Kacíře je lépe upálit, než aby setrvávali v bludech. Oni ubíjejí duše lidí, zatímco moc světská mučí pouze jejich těla. Přivolávají věčnou smrt a přitom si stěžují, když je světská moc odsuzuje k dočasné smrti.“
V dějinách inkvizice můžeme vysledovat dvě základní, zcela odlišná období. První zahrnuje epochu od počátku 4. století do konce 13. století, kdy čaroděje a kacíře trestali za pomoci světských institucí jednotliví biskupové samostatně. Druhé trvalo od počátku 14. století do 19. století a je pro ně charakteristická existence soudních tribunálů, řízených především dominikánskými a františkánskými mnichy, které od 16. století vystřídali jezuité.
Kromě tohoto pohledu však lze ještě historii této instituce rozdělit i podrobněji na kratší časové úseky:
Prvním z papežů, který svoji činnost téměř výlučně zaměřil na boj církve s kacíři, byl papež Alexandr III. /pontifikát v letech 1159-1181/. Svůj názor na uvedený problém zveřejnil na zasedání III. lateránského koncilu v roce 1179, kde prosazoval jejich nemilosrdné vyhubení všemi dostupnými prostředky.
Za zakladatele inkvizice v klasické podobě však bývá považován papež Inocenc III. /pontifikát 1198-1216/. Podporoval expanzi německých rytířů do Pruska, nařídil křížovou výpravu proti albigenským a inicioval rovněž IV. křížovou výpravu za osvobození Božího hrobu v Jeruzalémě, která ovšem skončila naprostým fiaskem, když její účastníci namísto bojů s Osmany v roce 1204 dobyli Konstantinopolis, a značně zpustošili i přilehlé oblasti, obývané téměř výlučně východními křesťany.
Inocenc III. vtiskl inkvizičnímu tribunálu i celé této organizaci klasickou pečeť, úzkostlivě dodržovanou téměř do konce 18. století. Podle jeho schématu stál v čele inkvizice vždy papež, který jmenoval jednotlivé inkvizitory podle potřeby. Tito po svém uvedení do funkce spolupracovali s místně příslušným biskupem a vytvářeli zde tribunály, v nichž od 14. stol . spolu s nimi působili i tzv. kvalifikátoři – duchovní osoby s právnickým vzděláním – dále notáři a svědci, kteří svými podpisy stvrzovali pravdivost zápisů jednotlivých výpovědí podezřelých. Posledně jmenovaní hodnostáři pocházeli bez výjimky z řad tzv. „příbuzných inkvizice“, což byla ve skutečnosti armáda jejích špionů, udavačů a tajných spolupracovníků.
Inkviziční soud zahajoval svoji činnost v jednotlivých místech na základě denunciace – udání. Po obdržení udání následovala fáze vyšetřování, kdy byly zkoumány všechny vnější okolnosti případu, zajišťováni svědci a rovněž obstaven majetek podezřelého, který byl zatčen a uvržen do žaláře.
Třetí etapu inkvizičního procesu představoval vlastní výslech obviněného, který měl několik podob. Nejdříve se jednalo o jakýsi pohovor, kdy se soudci snažili přesvědčit zatčeného o nebezpečích, kterým se vystavuje, jestliže zapírá. Bylo mu také obvykle naznačeno, že učiní-li kajícné doznání a jmenuje své spoluviníky, může počítat se shovívavostí tribunálu. Pokud se tyto snahy nesetkaly s kladnou odezvou, bylo přistoupeno k další fázi, kterou představovala tortura.
Mučení obviněných kacířů bylo obvyklou praxí všech inkvizičních tribunálů v historii, avšak je třeba zde odlišovat použité prostředky od těch, kterých inkvizitoři užívali proti čarodějnicím, protože zatímco kacíři měli být vyslýcháni tak, aby nebylo porušeno tělo a netekla krev, v případě podezřelých z čarodějnictví toto omezení neplatilo. Pro kacíře proto kat užíval především kládu, mučící lavici, důtky a v těžších případech mučení vodou nebo natahování na skřipec, zatímco ostatní jeho nástroje jako palečnice, španělská bota, drtič kloubů atp. přišly ke slovu teprve v případě podezření z čarodějnictví.
Jak uvádí autoři neblaze proslulého díla „Kladivo na čarodějnice“, mohlo za důvod podezření posloužit úplně všechno:
„…bohatství a chudoba, sličnost a šerednost, ctnost a nepravost, panenská ostýchavost i babská hovornost, kvetoucí zdraví i neduživost, bázlivost i odvaha…
Velmi podezřelou je dále osoba, která o čarodějnici některé věděla a ji neudala, však rovněž podezřelá je ta, která příliš horlivě udává, neboť chce podezření se sebe na jiné uvaliti… Nejistý pohled, červené oči, zápach z úst jsou důvody k podezření… Podezřelá je osoba od příbuzenstva čarodějnice již usvědčené, podezřelá je dále osoba, která se leká neb jinak úzkostlivě si počíná, když potká soudce nebo kata, nebo když je za svědkyni předvolána. Ještě podezřelejší je, když srdnatě před soudce vstupuje neb dokonce ve prospěch obžalované svědčí. Vůbec stává se každý podezřelým, kdo se jakýmkoliv způsobem obžalované ujímá, kdyby i jeho sestrou, matkou, ženou byla, nejvíc ovšem ten, kdo proti odsuzování čarodějnic slovem nebo perem brojí. Tenť jistě sám nejhorší kacíř a čarodějník!“
Odpověď na otázku, proč bylo proti čarodějnicím postupováno s takovou brutalitou, jestliže byly podle teorie alespoň do počátku 15. století považovány pro církev za méně nebezpečné nežli kacíři, najdeme opět v „Kladivu“:
„Proti čarodějství tvoří výpověď čarodějnic úplný důkaz vzhledem k tomu, že kromě čarodějníků a čarodějnic, kteří se nočních sněmů účastní, nikdo o těch, kteří se k nim rovněž dostavují, zprávu podati nemůže.“
Navíc se ještě všeobecně soudilo, že ďábel čarodějnice proti bolesti otupuje, a tak šly veškeré případné ohledy stranou. Jak takový inkviziční výslech podezřelé ženy probíhal, vyplývá z následujícího zápisu, popisujícího průběh tortury použité v roce 1631 před tribunálem města Bamberku:
Ač se to zdá neuvěřitelné, tato žena nejenže mučení přežila, ale dokonce se ani nepřiznala a musela být propuštěna!
Vynesení rozsudku představovalo předposlední část inkvizičního procesu. Zatímco v případě čarodějnictví obsahoval verdikt až na vzácné výjimky trest smrti upálením, v případě kacířství tomu tak nebývalo, a proto by bylo zásadní chybou opakovat omyly, obsažené v starších dílech odborné literatury, kde se zpravidla stále dokola opakuje, že inkviziční proces končil pokaždé popravou, protože v případě kacířů byly často ukládány i tresty nesrovnatelně mírnější.
K nejlehčím patřily stanovené modlitby, které musel odsouzený zpravidla 10x denně odříkat v přítomnosti svědků po určenou dobu několika dnů, ale i týdnů, poměrně časté bylo i ukládání mimořádných půstů nebo poutě do svatých míst. Zahanbujícími tresty pak bylo veřejné nošení potupného oděvu – tzv. sanbenita, a bičování důtkami. Od druhé poloviny 15. století pak převládaly tresty vězení od několika let po doživotí. Ukládání trestu smrti však převažovalo ve všech etapách historie inkvizice.
Rozsudek tribunálu byl konečný, nepodléhal odvolání, majetek odsouzeného propadl církvi a byly z něj přednostně uhrazeny náklady spojené s pobytem odsouzeného ve vězení.
K vlastnímu výkonu trestu smrti docházelo na veřejných prostranstvích, často za účasti početného davu přihlížejících. Upálením odsouzeného byla pověřena moc světská, reprezentovaná příslušným purkmistrem, rychtářem a mistrem popravčím. Církev se spokojila „pouze“ s vyobcováním nešťastného čaroděje či kacíře ze svého lůna. Na znamení zvláštní milosti byl někdy odsouzenec před zapálením hranice sťat či uškrcen. Na Moravě se k tomuto účelu používal pytlík naplněný střelným prachem, který po zapálení hranice explodoval a zkrátil tak ubožákova muka.
Situaci odsouzených k trestu smrti na hranici pro čarodějnictví asi nejlépe vystihl přední humanista a filozof 18. stol. Hartpol Lecky:
„Žádná třída obětí náboženské zběsilosti nepřetrpěla muka tak hrozná a žádnou útěchou nezmírněná. Čarodějnice nebyly jako kacíři naplněny náboženským nadšením, které duši v nebezpečí sílí a tělo proti mukám téměř obrňuje.
Ony byly prosty pevné naděje v neskonalé blaženství po smrti, která způsobovala, že vytržení mučedníci v plamenech šlehajících ohnivý vůz Eliášův spatřovali, který duši jejich k nebesům vznese.
Jich netěšil zármutek přátel ani vědomí, že potomstvo památku jejich ctíti a slaviti bude.
Umíraly opuštěny, nenáviděny, nikým nepolitovány. Celé lidstvo pokládalo je za nejhorší zločince. Jejich vlastní příbuzní s hrůzou odstupovali od nich, zavržených a zatracených.
Pověra, kterou z mládí do sebe vsály, pojila se s klamnými názory stáří a hrůzami jejich stavů, přemlouvajíc je, že jsou vskutku otrokyně ďáblovy a že v krátce z muk pozemských k mukám pekelným sestoupí, které jsou rovněž bolestné, a nadto věčné…“.
Definitivní tečkou za téměř osm set let trvající historií inkvizice jako vrcholného orgánu pro pronásledování kacířů a čarodějnic se stal dekret Integrae Servandae papeže Pavla VI. ze 7. prosince 1965, který změnil název kongregace Svatého tribunálu, zrušil funkci prokurátora inkvizice a celou instituci přeorganizoval na Kongregaci věrouky, mající za cíl zkoumat nová myšlení a učení.
K nejvýznamnějším obětem inkvizice patřili kromě albigenských a katarů především Mistr Jan Hus, Johanka z Arku, řád templářů, Galileo Galilei, Giordano Bruno a kromě nich další tisíce mnohdy bezejmenných mučedníků.
Do českých zemí přišli obávaní inkvizitoři pravděpodobně počátkem 13. století, protože z roku 1257 pochází jmenovací dekret papeže Alexandra IV., kterým byli jmenováni první dva známí inkvizitoři u nás – minorité Lambert a Bartoloměj.
Podle nepříliš četných dochovaných pramenů však bylo zřejmě počátkem 14. stol. kacířství v Čechách natolik rozbujelé, že inkvizitor pro pražskou diecézi Havel z Kosořic, jmenovaný v roce 1335 papežem Benediktem XII., vyšetřoval během patnácti let téměř 4500 podezřelých, z nichž více než 200 skončilo na hranicích.
Vztah moci církevní a světské v našich zemích byl ovšem za posledních Přemyslovců a Lucemburků téměř neustále vysoce vypjatý, s výjimkou období vlády Karla IV., idylické rovněž nebyly ani vztahy mezi inkvizitory a některými biskupy.
Mnohaletý spor nakonec vyústil otevřeným konfliktem krále Václava IV. s arcibiskupem Janem z Jenštejna a popravou, ve skutečnosti však spíše zákeřnou vraždou, generálního vikáře Jana z Pomuku. Definitivní konec inkvizičních tribunálů v Čechách však nastal až v důsledku husitských bouří po roce 1415, když však na Moravě a ve Slezsku jejich krvavé stopy definitivně mizí ze scény dokonce až počátkem l8.století.
autor JUDr. Jiří Pecha, foto – repro z knihy Ve stínu středověkých hradů