Angelika, markýza andělů očima alternativního historika

Část čtvrtá – Guibourg abbé  /? – 1680/

Zběhlý kněz, jedna z hlavních postav satanistické aféry na dvoře krále Ludvíka XIV. Představoval třetí vrchol proslulého pekelného vražedného trojúhelníku, v němž první tvořila markýza de Brinvilliers a druhý madame Montvoisenová.

       Ač je to k nevíře, Guibourg měl skutečně řádné kněžské svěcení, což mu pochopitelně jenom dodávalo na prestiži a významu. Jeho vyhlášenou specialitou byly démonické „černé mše“, při nichž se poměrně věrně parodoval katolický ritus s několika podstatnými odchylkami – mše byla sloužena k poctě Satana na oltáři, který většinou představovala nahá prosebnice, a ďáblova přízeň se při ní získávala nikoliv modlitbami, nýbrž lidskými oběťmi.

       Kolik životů tento zvlčilý abbé utratil, se asi nikdy nezjistí, co však lze dokázat s naprostou jistotou, je skutečnost, že se těchto děsivých obřadů účastnila kromě několika vzácných výjimek téměř celá tehdejší pařížská společenská smetánka.

      Po odhalení těchto satanistických praktik u dvora byl proces s celou vražednou démonickou společností svěřen tajnému soudu, který vstoupil do historie pod názvem „Chambre ardente“ /Soud Ohnivé komory/, jemuž osobně předsedal ředitel pařížské policie La Reynie, který také po jeho skončení na králův příkaz osobně zničil většinu kompromitujících dokumentů.

        Krále k tomuto rozhodnutí zajisté nedonutila ani tak pouhá útlocitnost – tou ostatně nikdy příliš neoplýval – jako spíše velmi nepříjemná a příliš konkrétní obvinění, jejichž nitky vedly až do jeho královské ložnice – několik obviněných totiž kromě jiného uvedlo, že zasloužilá metresa Jeho Veličenstva a matka hned tří jeho levobočků Francoise Athénais de Montespan patřila mezi těmito satanistickými praktikantkami k nejpilnějším, když jen během posledních čtrnácti dnů před vypuknutím celé aféry stihla navzdory vzornému plnění četných milostných závazků ulehnout na ďáblův oltář hned třikrát!

        Příčinou této její nevšední aktivity byla zcela jistě skutečnost, že panovník naprosto nečekaně, zato však očividně na plný úvazek dával v poslední době přednost před půvaby své zasloužilé milostnice mladičké krásce paní la Valliére.

        „Toho bohdá nebude!“ řekla si tehdy zřejmě značně rozdurděná madame Francoise, sáhla poněkud hlouběji do svého měšce a s kalichem na nahém těle do omrzení opakovala následující modlitbu, zatímco zvlčilý kněz podřezával nebohé kojence:

       „Přeji si, abych se navždy těšila přízni krále i korunního prince. Kéž královna zůstane neplodná a král ji kvůli mně opustí. Mně i mým příbuzným nechť král dá všechno, co si budu přát. Vysocí hodnostáři ať si mne váží a milují mne. Chci být zvána na zasedání královské rady, abych se dověděla všechno, co se tam bude dít. Tu la Valliérovou / markýza la Valliére, která vystřídala markýzu de Montespan v panovníkově ložnici – pozn. aut. /, ať král zapudí a nikdy se už na ni nepodívá. Pak si přeji, aby se král rozvedl s královnou a já se za něj provdala.“

         Tato její snaha však vyzněla přes veškeré vynaložené úsilí zhola naprázdno – král ji zanedlouho poté nakonec stejně opustil, a jakoby toho všeho nepříjemného nebylo dosti, uložil jí navíc povinnost opustit Paříž a až do odvolání setrvat na svých statcích na venkově. Tam pak mohla v ústraní přemýšlet – zabezpečena důchodem 1 000 livrů měsíčně – o svém dosud nepříliš příkladném životě a případně se i kát ze svých nemalých hříchů.

      Přes toto opatření se však část dokumentů přesto zachovala, a proto víme, že abbé Guibourg neproslul pouze jako iniciátor černých mší, ale daleko lukrativnějším odvětvím černé magie se v jeho případě ukázala především výroba tzv. voltů – voskových figurek nesoucích podobu budoucí oběti čarodějného útoku. Tuto sošku zlotřilý kněz pokřtil jménem dotyčného nešťastníka, čímž získala magickou moc, a potom už jen stačilo její tělo probodnout špendlíkem a postižený člověk zemřel.

      Počet obviněných, kteří v souvislosti s případem abbé Guibourga stáli před senátem tajného soudu, přesáhl dvě sta, v tomto procesu bylo vyneseno celkem 35 rozsudků smrti, avšak v případě satanistického kněze z neznámých důvodů nakonec Spravedlnost zůstala slepá – proti všem předpokladům totiž neskončil na hranici jako mnozí jeho spolupachatelé, nýbrž byl pouze odsouzen na doživotí a jeho stopy mizí po roce 1680 za zdmi pověstné Bastilly. V historii francouzské královské středověké justice to ovšem nebyl žádný výjimečný lapsus – vzpomeňme jen na černokněžníka Prelattiho, který prováděl prakticky totéž pod ochranou samotného maršála Francie zločinného markýze Gillese de Raise, ale to už by bylo zcela jiné vyprávění…

Více se dozvíte zde: Čarodějnické procesy v našich zemích aneb Příliš horké popely (secretworld.cz

Ilustrační foto – wikipedie: https://en.wikipedia.org/wiki/%C3%89tienne_Guibourg#/media/File:Messenoire.jpg

Autor: JUDr. Jiří Pecha