Abeceda základních pojmů v čarodějnictví aneb o čem bude v našem seriálu vlastně řeč.

A  – ADĚL – ANDĚLÉ

          Nadpřirozené bytosti, představující přechod mezi lidmi a bohy. Jsou sice bezpohlavní, ale některé jejich atributy připomínají muže i ženy. Představováni jsou zpravidla jako krásné bytosti, oblečené v bílou řízu, pod níž se skrývá celé tělo, na němž proto nejsou patrné žádné pohlavní rozlišovací znaky a na zádech mají křídla, s jejichž pomocí dokáží létat. Postava anděla s křídly však není původní, jak by se mohlo zdát, ale objevuje se až daleko později nežli jeho vyobrazení bez křídel, které je typické pro první století křesťanské éry.

V křesťanské věrouce mají andělé dvojí hlavní úlohu:

1. vystupují jako boží poslové,
2. představují dohled, stráž, ochraňují člověka od narození do smrti.

Jsou tedy velice početní, a to bylo zřejmě také jednou z hlavních příčin, proč se na úsvitu věků část andělů vzbouřila proti Bohu a chtěla jej svrhnout pod vedením Světlonoše, kterého dnes známe spíše pod označením Lucifer.

Druhá část andělů, vedená velitelem nebeského vojska archandělem Michaelem, nakonec v nelítostné bitvě zvítězila a odbojníci byli svrženi z nebe do pekel, kde se z nich stali obávaní ďáblové, brojící neustále proti Božímu řádu a pokoušející lidi. V souvislosti s touto událostí se po celou existenci křesťanství čas od času diskutuje otázka, proč vítězové nezničili vzbouřence jednou provždy a pouze se spokojili s jejich ústupem do podzemí, odkud mohou škodit dál.

      Úkolem andělů je rovněž velebit boha, kterého mohou podle pevně daného hierarchického řádu různě nazírat, často také vykonávají funkci božího posla – např. slavné zvěstování atd.

       S anděly se však nesetkáváme pouze v křesťanství, zná je rovněž islám, kde archanděl Gabriel představuje vlastního božího posla na plný úvazek, archanděl Michael je patronem Židů, Israfil probudí v den zmrtvýchvstání zemřelé hlasem své trouby a Azrael je andělem smrti, jenž z těla umírajících vytahuje duši. Celá řada andělů v islámské věrouce pak velebí Alláha, nosí jeho trůn, vykonávají strážní službu nad peklem, představují přímluvce za lidské hříšníky, sestavují záznamy o dobrých a zlých skutcích aj.

V koránu však také nalezneme zmínku o tom, jak byl z nebe svržen Iblís, protože se nechtěl klanět Adamovi, protože Adam byl stvořen z pouhé hlíny, zatímco Iblís a všichni další andělé z ohně. Iblís je totiž islámský ďábel a pyšní se velice početnou družinou svých podřízených ďáblů.

Úloha andělů je obsažena i v jejich názvu a je velice zajímavé, že ve většině evropských jazyků se jedná o výraz podobný.

       Jejich pracovní určení je obsaženo v řeckém výrazu „ho aggelos“, což znamená posel. To se – jak jistě víte – zcela shoduje se slovanským označením „anděl“, stejně jako v anglickém jazyce „Angel“, v němčině pak jako „Engel“, francouzština pak posla bohů označuje pojmem „ange“, italština „angelo, maďarština „angyal“ atd.

Vraťme se však ještě jednou k osudné bitvě, dodnes považované za symbol věčného souboje dobra se zlem, která skončila svržením Luciferovy armády do pekel. Jako ve většině případů katolické věrouky zde na tomto místě můžeme směle konstatovat – nic nového pod sluncem – neboť něco podobného totiž zná i antická mytologie, a proto jistě nebude na škodu si i tento příběh v souvislosti s anděly připomenout.

       Hesiodos ve svém stěžejním díle „Theogonie“ /O původu bohů- pozn. aut. / líčí ony události takto:

       „ Na počátku byl Chaos, pak povstala Gaia /Země/, Tartaros /Propast/ a Eros, symbol vše spojující Lásky.

       Gaia porodila Urana /Nebe, souš a horstva/  a  Ponta  /Moře/ …“.

Gaia a Uranos bez ohledu na příbuzenský svazek pak postupně společně zplodili dvanáct Titánů, z nichž nejmladším byl Kronos. Kromě Titánů však na svět přišly i bytosti velice děsivé, jako např. Kyklopové.

        Uranos však své děti nenáviděl a věznil je pod zemí, což ovšem rozhněvalo Gaiu natolik, že přemluvila Krona, aby se sám zmocnil vlády, což Kronos také učinil. Kronos a jeho sestra Rheia spolu měli v souladu s rodinnou krvesmilnou tradicí pro jistotu jen šest dětí, a to byli:

• Hestia
• Deméter
• Héra
• Hádes
• Poseidon
• Zeus

     Titán Kronos však rozhodně nebyl vzorný otec ani podle jinak velmi vágních a značně nízko nastavených božských měřítek, bál se – a to zřejmě velice důvodně – aby ho děti jedno krásného dne nesvrhly z trůnu, jak to kdysi přece on sám učinil svému otci, a proto je zřejmě z preventivních důvodů polykal při každé příležitosti, která se mu naskytla, ovšem toto kanibalské snažení mělo jistý háček  – sice malý, o to však podstatnější: poněvadž byli jeho potomci jakožto výsledek božského spojení nesmrtelní, zůstali přes veškerou snahu povedeného tatíčka v jeho trávicím traktu živí!

      Když se narodil Zeus, předchozími porody poučená Rheia dala Kronovi místo něho kámen, zavinutý v plenkách, a nic netušící Kronos jej opět s nevšedním apetitem pozřel. Dia potom tajně ukryla na Krétě, a když potom konečně Zeus dospěl a nabyl velké síly, přinutil vypečeného tatíčka Titána Krona, aby všechny své děti, tedy Diovy starší sourozence, vyvrhl. Kronos tak učinil a odlehčil svým útrobám per ora v podobě kdysi sice pozřených, ale jinak ovšem spíše více než méně živých dětí.

      Pak začala Diova válka proti Kronovi a ostatním Titánům. Byl to boj strašný – Nebe, Země i Tartaros se třásly jak ratlíci a nelítostná řežba trvala deset let. Diovi pomáhali podle jedné verze Kyklopové a podle jiné zase Hekatoncheirové /Storucí obři/, ale ať už byli Diovými pomocníky jedni či druzí, případně ještě někdo další, výsledkem byla porážka Titánů.

      Z krve Urana, zmrzačeného Kronem, se zrodili Giganti, kteří se ovšem podle jiné verze po čase rovněž odvážili bojovat s olympskými bohy a byli poraženi. Tolik tedy antická verze o příčinách a hrdinech první války v dějinách.

Podle křesťanské angelologie nejsou všichni andělé stejní, ale existuje devět sborů /kůrů/ andělských, jenž se liší stupněm dokonalosti a tím i blízkosti Bohu. Vnímáno vzestupně rozlišujeme:

1. Anděly
2. Archanděly
3. Síly
4. Mocnosti
5. Panstva
6. Knížata
7. Trůny
8. Cherubíny
9. serafíny

     Andělská vidění a události s nimi spojované byly velmi časté především ve středověku a rozhodně nelze tvrdit, že se vždy setkala s nadšením ze strany církevních hodnostářů. Spíše naopak – inkvizitoři, kteří spatřovali ďábla téměř za každým lidským projevem a činem, velice pečlivě zkoumali každý zjištěný případ andělského zjevení a velice často se proto stávalo, že andělskou návštěvou poctění šťastlivci skončili na hranici jako čarodějníci nebo kacíři.

     Téměř ukázkovým příkladem takového jednání ze strany inkvizice je případ slavné Johanky z Arku, která po svém zatčení a uvěznění několikrát před svými soudci prohlásila, že je s anděly ve styku téměř neustále. První zjevení uviděla prý v zahradě svého otce ve věku necelých třinácti let.

      Jednalo se o zářící postavu s neobyčejně laskavým výrazem v tváři, která měla dlouhá bělostná křídla a byla obklopena božskými světly a dalšími anděly. Z toho „Panna Orleánská“ usoudila, že se jednalo o archanděla Michaela, ale jistotu prý získala teprve po jeho třetím zjevení – do té doby se bála a o svém vidění pochybovala.

      S přibývajícím věkem postupně narůstalo i množství kontaktů Johanky s  anděly i se svatými, když před tribunálem zmínila svá setkání se svatou Kateřinou a svatou Markétou.

      „Vše, co jsem dobrého učinila pro Francii, učinila jsem na rozkaz Boha, krále nebes, jak mi bylo zvěstováno jeho anděly a svatými.“

prohlásila Jeanne ´d Arc /1412-1431/ při jedné ze svých obhajovacích řečí, avšak soudci jako by její sdělení neslyšeli a navzdory četným protestům poslali nebohou Johanku na hranici jako usvědčenou čarodějnici.

     Pochybnosti inkvizitorů o pravé podstatě andělských zjevení však měly v tomto případě kupodivu velmi hmatatelné opodstatnění. Souvisely totiž s naukou o inkubech a sukubech, v jejichž existenci a schopnost převtělování věřil ve středověku snad každý věřící křesťan.