Angelika, markýza andělů očima alternativního historika

Část pátá  –  Gabriel Nicolas de La Reynie  /? – 1703/  aneb Neslavný konec děsivé aféry.  

          Milovníci historických románů z pera mnohých francouzských autorů, z nichž jmenujme především A.Dumase st. a manžele Golonovi, tvůrce námi sledované ságy o Angelice, vědí, že v dobách panování Ludvíka XIV. existovala přímo v samém srdci Paříže – přesněji v oblasti za věží Neslé – nechvalně proslulá zločinecká čtvrť, odkud zpravidla ihned po setmění vyrážely šířit děs po ostatních částí hlavního města království četné tlupy zlodějů, lupičů, násilníků a často i vrahů, aby se vždy spolu se svítáním vracely zpět do svých zdejších bezpečných úkrytů před světskou spravedlností.

        Pařížská policie se do těchto míst neodvážila ani v pravé poledne a veškeré stížnosti poškozených byly proto dlouhá léta marné. Změna k lepšímu – a to velice podstatná – přišla 19. března 1667, kdy byla v pořadí další už bůhví kolikátou reformou, které měly jeden společný znak, že totiž nebyly vůbec k ničemu, zřízena „Haute police“ /Vysoká policie/ a především „Bureau de confiance et de sureté /Úřad důvěry a bezpečnosti/ v čele s poprvé v historii francouzského státu nově jmenovaným generálporučíkem policie.

        Prvním mužem, honosícím se touto superhodností, se stal Gabriel Nicolas de La Reynie a již samotný jeho nástup na scénu boje se zločinem bylo možné označit bez nadsázky jako impozantní.

        Nechal totiž hermeticky obklíčit onu nechvalně proslulou zločineckou čtvrť vojskem a královskými mušketýry s tím, že alespoň prozatím nepotrestá nikoho, kdo ji ihned dobrovolně opustí – ovšem s výjimkou posledních dvanácti zločinců. Jistě proto nikoho z vás příliš nepřekvapí, že po zveřejnění této výzvy opustili lotříci svoje do té doby bezpečná doupata v takovém počtu i spěchu, že trestat vlastně nebylo koho.

        Kromě tohoto husarského kousku se La Reynie dále proslavil stanovením a přesným vymezením kompetencí královské policie zvláštním nařízením z roku 1691, prosazením dvaadvacáté hodiny jako zavírací pro všechny hospody, krčmy a šenky bez výjimky a v neposlední řadě se významně angažoval i v oblasti na první pohled na hony vzdálené jeho kvalifikaci policisty – zasloužil se totiž o instalaci prvního veřejného osvětlení noční Paříže!

        Pro uskutečnění zásadní reformy do té doby nepříliš funkčního policejního sboru měl všechny předpoklady – dobové záznamy jej líčí jako muže rozhodného, chytrého, důsledného a k dopadeným zločincům nemajícího žádné sentimentální ohledy.

         Jako rozhodný ochránce spravedlnosti proto neváhal udeřit ani proti zločincům z okruhu samotného panovníka, což mu sice vyneslo mnohá záští a nepřehlednou pavučinu intrik, ale na druhou stranu zároveň i pověst obávaného muže zákona, s nímž je třeba raději vycházet po dobrém. Na ruku mu proto raději šli i nejmocnější z dvorských úředníků, jenž v mnoha případech měli sami příslovečných deset másel na hlavě, a proto se zejména v jeho bezprostřední blízkosti necítili právě nejlépe – pragmaticky tedy raději volili menší zlo a snažili se mu raději ve všem vyhovět, i když přitom často vzteky skřípali zuby, což ovšem z pochopitelných sebezáchovných pudů činili pouze potají v přísném soukromí a tedy neveřejně – alespoň prozatím…

           Kromě své náročné policejní praxe vykonával La Reynie několik let i významnou, avšak značně rizikovou funkci předsedy soudu „Ohnivé komory“, kde se tajně bez přítomnosti veřejnosti i zástupců církve projednávaly obzvláště choulostivé případy, mající souvislost se dvorem Ludvíka XIV.

           „Chambre Ardente – soud Ohnivé komory“ představoval v bohaté historii francouzské justice zcela výjimečný jev, neboť to byl tribunál sice světský, avšak s výraznými inkvizičními rysy, navíc tajný a zcela závislý na rozhodnutí krále, který měl ve všech projednávaných kauzách v otázkách viny a trestu také hlavní slovo.

           Poprvé ho ustavil v roce 1547 král Jindřich II. jako vrcholný orgán boje s kalvinisty a svoji úlohu tehdy splnil víc než dokonale – 60 osob bylo upáleno a více než 500 dalších skončilo na dlouhá léta ve vězení. Účelu zastrašit další možné potenciální odpůrce tím bylo dosaženo a soud proto mohl po třech letech svoji činnost ukončit.

           Hlavním důvodem pro jeho obnovení v druhé polovině 17. století byl morální úpadek a výrazný nárůst trestné činnosti příslušníků nejvyšší aristokracie včetně osobností z nejbližšího panovníkova okruhu. Jejich zločiny byly tehdy tak děsivé, že vyvstala naprosto oprávněná obava, aby při veřejném projednávání těchto deliktů opět nedošlo k nepokojům, jako tomu bylo v případě námi výše zmiňované kauzy vražedné markýzy de Brinviliers /1630 – 1676/.

           Démonická markýza však tehdy zdaleka nebyla sama, a proto se na scéně znovu objevil „soud Ohnivé komory“ v čele s oddaným, spolehlivým a především mlčenlivým La Reyniem.

           Název této instituce rozhodně nebyl náhodný – tento tribunál totiž zasedal v síni, jejíž stěny byly potaženy černým suknem a osvícené řadou mohutných svící. Netradiční výzdobu doplňovaly navíc pochmurné postavy soudců a maskovaných katů, což většině urozených delikventů stačilo, aby se po překonání prvotního šoku bez dalších okolků přiznali.

            To byl i případ nejslavnější obviněné, která kdy v těchto nevšedních prostorách vypovídala – Catherine Deshayesové alias madame Monvoisin, zatčené poručíkem Desgraisem 12. března 1679. Její zbabělost a snad i vstřícnost, vedená snahou zachránit si krk, však soudcům nezabránila v použití tortury, neboť logicky správně předpokládali, že žalované zločiny nemohla vzhledem k jejich počtu a rozsahu spáchat sama.

           Jak jsem již uvedl, v průběhu následujících osmnácti měsíců se před soudci „Ohnivé komory“ zodpovídalo celkem 286 obviněných, z nichž třicet pět skončilo pro vraždy a čarodějnictví na hranici, blíže neznámý počet v žalářích a jen několik málo šťastlivců vyvázlo bez potrestání.

           Pro samotné soudce tohoto nevšedního tribunálu však měl tento poslední velký případ zcela neočekávaně zcela fatální důsledky.

           Výslechy a svědectví, které se jim postupně podařilo nashromáždit, jednoznačně dokazovaly, že hlavou této aféry, spojené s travičstvím, černými mšemi, lidskými oběťmi a čarodějnictvím, byla králova někdejší favoritka madame de Montespan! Výpovědi pachatelů z jejího okruhu přátel a známých však natolik ohrožovaly samu podstatu královské moci, že Ludvík XIV. nařídil ještě během probíhajícího šetření a jednání celý proces okamžitě zastavit, inkriminované spisy zničit a soudcům nařídil na zjištěné skutečnosti, události i vlivná jména velice rychle zapomenout! Samotnému La Reyniemu pak jeden z králových důvěrníků předal panovníkovo ústní doporučení k abdikaci – pochopitelně – a jak také jinak, nežli v zájmu francouzské koruny a samotného Ludvíka XIV. především.

          La Reynie, disciplinovaný a zcela loajální policejní generál proto udělal, co se od něho u značně nepřátelsky naladěného dvora také očekávalo a v lednu1697 odešel na předčasný, výše uvedenými okolnostmi vynucený odpočinek, když ovšem ještě stačil v rámci vlastního odškodnění – jak bylo ostatně tehdy obvyklé – prodat svůj úřad markýzi d´Argensonovi za 150 000 livrů…  

Autor: JUDr. Jiří Pecha

Online přednášky k dispozici zde: Nakladatelství Secret World – eshop