Angelika, markýza andělů očima alternativního historika

Část třetí: Catherine Deshayesová, zvaná madame Montvoisin

Skandály a maléry v nejvyšších společenských kruzích nejsou vůbec ničím novým, protože se prakticky nepřetržitě jako pověstná černá nit vinou již od dob prvních faraonů až do doby naší údajně nejosvícenější současnosti. Pro většinu z nich je společné, že jak rychle se objeví, tak rychle upadnou v zapomnění, protože je s neúprosnou pravidelností vzápětí vystřídá jiná, pokud možno ještě neuvěřitelnější a pikantnější story – ovšem dlužno podotknout, že existují i některé výjimky, o nichž se hovoří ještě po staletích…

       Francie za časů vlády Ludvíka XIV. – tedy v období let 1643- 1715 – byla zemí zaslíbenou pro různé šarlatány a prapodivné rádoby vědce, kteří ve značném počtu neustále kroužili kolem dvora v předtuše tučných zisků za své velice netradiční služby. Mezi ně patřila i slečna Deshayesová, jejíž původní profese kořenářky nebyla ve srovnání s ostatními šarlatány dostatečně lukrativní ani po uzavření sňatku s o mnoho let starším, zato však neobvykle movitým panem Montvoisenem. Jeho značný majetek však nebyl pro slečnu Deshayesovou tím největším lákadlem – daleko podstatnější byly styky tohoto poněkud postaršího ženicha s osobnostmi z nejvyšších společenských kruhů, o nichž tato z nuzných poměrů pocházející dívka dosud mohla pouze snít.

        Ctižádost jí ovšem zcela jistě nechyběla stejně jako schopnost přizpůsobit se novým poměrům a – moderně řečeno – rovněž podnikatelský duch. Velice rychle pochopila, že s původním sortimentem svých služeb v této exkluzivní společnosti nemá šanci uspět, a proto se rozhodla pro radikální změnu. Své stále četnější urozené klientele tak začala nabízet kromě jiného nápoje lásky, prášek pro výrobu vdov, určený především nepohodlným manželům či příbuzným a také volty – voskové sošky, vytvarované do podoby člověka, který měl zemřít. Případnému zájemci o tento nevšední tovar pak stačilo zaplatit pouhých 20 000 livrů, což byla tehdy cena velkého selského statku, figurku nějakým ostrým předmětem probodnout a daný problém přestal existovat.

          Velice zajímavé bylo i složení zákazníky hojně vyhledávaných nápojů lásky – kromě jiného obsahovaly netopýří krev, prášek ze sušených krtků, různá rozemletá koření /záměrně nejsou konkretizována, jelikož rozhodně nehodláme inspirovat případné dnešní následovníky! /, nezbytné byly drcené „španělské mušky“ a dětská krev – někdy dokonce celé rozmělněné lidské embryo, které bylo považováno za hlavní garant dokonalé kvality požadovaného účinku. Tyto ingredience se velice pečlivě promíchaly a nakonec zalily červeným vínem, pochopitelně pouze a jen té nejvyšší kvality z dobré  sklizně.

          Madame Montvoisen toho ovšem dokázala daleko víc, protože škála jí nabízených služeb zvláštního typu byla téměř nekonečná. Poté, co byla v březnu roku 1679 konečně zatčena nám již dobře známým poručíkem Desgraisem v okamžiku, kdy vycházela z dveří slavného chrámu Notre Dame v Paříži, byla obžalována nejen z čarodějnictví či provedení minimálně dvou a půl tisíce potratů, ale i z více než stovky vražd…

          Příslušným k projednání tohoto velmi výbušného případu se stal „Chambré ardente“ /Soud Ohnivé komory – viz samostatné heslo dále/, který nařídil použití tortury. Soudci totiž správně předpokládali, že by obviněná – zřejmě z vrozené skromnosti – mohla ledacos zajímavého zamlčet.

          Nemýlili se. Když byly totiž po několika pro obě strany velice vyčerpávajících dnech výslechy ukončeny, ležel před šokovanými soudci na stole seznam 286 urozených spolupachatelů obviněné madame!

          Když byla tato akta předložena králi Ludvíku XIV., rozhodl panovník tak, jak se na řádného absolutistu sluší a patří – nařídil bez dalších průtahů upálit obviněnou spolu s několika dalšími méně významnými pachateli na náměstí Gréve jako čarodějnici, veškeré spisy tohoto případu zničit a zároveň všem zasvěceným doporučil na celou záležitost v rámci vlastní bezpečnosti hodně rychle zapomenout…