Angelika, markýza andělů očima alternativního historika

Část druhá: Hlavní hrdinové dějů temných a vskutku neblahých

                    Markýza de Brinvilliers  /1630 – 1676/

         Představuje v našem vyprávění první vrchol démonického vražedného trojúhelníku, který v jistém slova smyslu ovládal po řadu  let celou Paříž včetně královského dvora Ludvíka XIV.

        Celoživotní láskou této dámy, manželky vysoce postaveného civilního soudce pana Dreuxe ´d Aubraye, byly totiž jedy ve všech svých podobách a formách. K nejoblíbenějším patřily především v počátcích její mordýřské kariéry méně známé jedy organické povahy, s nimiž se nejspíše seznámila během svých častých pobytů v Itálii, zejména pak ve Florencii. Počet obětí jejích experimentů lze jen stěží odhadnout, protože kromě otce, bratrů, sestry a manžela trávila ve velkém zejména městskou chudinu v Paříži podáváním sucharů příměsí poudre de succesion – dědického prášku, jehož hlavní součástí byl arzenik. Pověstnými se staly i její nádherné dorty, které pod falešnými jmény rozesílala při nejrůznějších příležitostech vlivným osobnostem u dvora.

         Policie pátrala po záhadném pachateli hromadných vražd dlouhá léta a k odhalení zákulisí celé aféry nakonec došlo přes veškeré marně vynaložené úsilí pouhou náhodou – markýzin pomocník, milenec a osobní výrobce jedů v jedné osobě, hejtman jízdního pluku Trassi Godin, zvaný též Sainte-Croix, se při výrobě jedné obzvláště nebezpečné směsi dopustil osudného omylu. Nedostatečně si upevnil ochrannou skleněnou masku na obličeji a ta mu, právě když byl uprostřed své hrůzné práce – spadla. Otrávil se tedy vlastním výrobkem, ale pro nás daleko závažnější důsledek představovala skutečnost, že komisař, pověřený sepsáním jeho pozůstalosti, nalezl v jednom z četných domácích úkrytů záhadnou skříňku, obsahující následující dopis:

         „Prosím velice uctivě ty, do jejichž rukou se tato skříňka dostane, aby mi prokázali laskavost a odevzdali ji vlastnoručně markýze de Brinvilliers, jež bydlí v Nové ulici svatého Pavla, neboť vše, co v ní je, se týká jí a náleží jenom jí, a mimo ni nemůže být nikomu jinému k užitku. V případě, že by markýza zemřela dříve než já, prosím, aby skříňka byla spálena se vším, co je v ní, aniž by byla dále otevírána nebo cokoliv na ní měněno. A aby se nikdo nevymlouval na nějaké pochybnosti, přísahám při bohu, v něhož věřím, a při všem nejsvětějším, že tu netvrdím nic, co není pravda. Kdyby snad někdo jednal proti mému přání, naprosto správnému a rozumnému, vkládám to na jeho svědomí zde i na onom světě a prohlašuji, že toto je má poslední vůle. Dáno v Paříži dne 25. května 1672 odpoledne. G. de Saint-Croix.“

          Tento podivný vzkaz ze záhrobí pochopitelně vzbudil v soudních vykonavatelích nelíčený úžas, a proto také bylo bez dalšího prodlení přistoupeno ke komisionelnímu prohledání podivné schránky.

         Kromě citovaného dopisu skříňka dále obsahovala dvě unce a čtvrt libry vitriolu, lahvičku s čirou tekutinou s bílou sedlinou, tři libry preparovaného opia, blíže neznámý a neidentifikovaný žíravý sublimát v prášku, tři libry antimonu, 27 papírových obálek s nápisem „Různé čarovné a tajné prostředky“ a šest stejných balíčků, opatřených adresami různých vysoko postavených státních úředníků, v nichž bylo po otevření zjištěno celkem 75 liber jedovatého sublimátu.

         Ihned poté byla navýsost podezřelá skříňka předána k odbornému prozkoumání konsiliu znalců pod vedením lékaře pana Morreaua a výsledek jeho analýzy byl šokující:

          „Tento umně sestavený jed uniká všem zkouškám, jež s ním byly prováděny. Není možno jej rozeznat, tak je utajen, a je tak jemný, že je nepostřehnutelný pro umění i schopnosti lékařů. U tohoto jedu zklamou všechny zkušenosti, na žádné pravidlo nelze se spolehnout a všechny zásady jsou marné.

          Nejspolehlivější a nejprostší zkoušky jedů lze provádět se živly nebo se zvířaty. Obvyklý jed klesá ve vodě, jeho váha je větší a táhne ho ke dnu. Stejně spolehlivá je i zkouška ohněm, vše, co je neškodné, se při ní vypařuje, rozpadává a je stráveno ohněm a zůstane jen látka ostrá a štiplavá, jež odolává jeho působení. U zvířat jsou účinky takového jedu ještě zřejmější. Roznáší své zhoubné působení po celém jejich těle, rozkládá se po všech jeho částech a ničí vše, s čím přijde do styku, spaluje a vysmahne zvláštním a divokým žárem všechny vnitřnosti.

          Jed Sainte-Croixův však odolává všem těmto zkouškám, vzdoruje umění i možnostem lékařů a vysmívá se jejich znalostem. Tento jed plove na vodě, překonává ji a podrobuje si tento živel. Uniká i zkoušce ohněm a zanechává v něm jen sladkou a neškodnou látku. V těle zvířat se ukrývá tak důmyslně, že není možno jej postřehnout, všechny jejich části jsou zdravé a schopné života. V době, kdy v nich již obíhá příčina jejich smrti, ponechává jim tento jed, tak důmyslně sestrojený, všechny známky života…“

          Rázem tedy bylo jasné, kdo za tajemnými vraždami stojí. Čarodějův byt byl znovu úředně prohledán a našlo se v něm ještě několik důvěrných dopisů adresovaných výrobci jedů markýzou de Brinvilliers, z nichž jednoznačně vyplynula její hlavní organizátorská úloha a také proto byl na ni v naprosté tichosti vydán zatykač.

        Ovšem ani podezřelá travička nezahálela. Jakmile zjistila, že policie objevila kompromitující materiály, kvapně opustila Francii a ukryla se do jednoho kláštera v Lutychu, kam pravomoc policie Ludvíka XIV. nesahala. A tak zatímco byli v Paříži zatčeni a útrpně vyslýcháni její četní spoluviníci, trávila naše markýza své exilové dny psaním vlastního životopisu, v němž se kromě travičství přiznávala i k incestu, čarodějnictví a žhářství, z čehož ji ve vlasti zatím nikdo nepodezříval.

        Panovník se však na základě získaných svědectví rozhodl podezřelou dámu zatknout stůj co stůj, a proto na jeho osobní rozkaz tajně vyslal generálporučík policie La Reynie svého nejschopnějšího důstojníka, poručíka Desgraise, aby náročný úkol ve státním zájmu pokud možno bez diplomatického karambolu splnil. 

        Mladý detektiv brzy její úkryt vypátral a jako pravý Francouz vymyslel bez větších obtíží způsob, jak k ní proniknout, aniž by vzbudil nežádoucí pozornost místních úřadů.

         V převleku za ctihodného mnicha vstoupil do kláštera a velice rychle se mu podařilo markýzu přesvědčit, že je již dlouhá léta jejím oddaným ctitelem, který v současnosti jednoduše vzato nemá na práci nic jiného, nežli dbát o její bezpečí a blaho, když už je kolem ní tolik jistě nezasloužené zloby a nenávisti. Při této příležitosti jí pochopitelně neopomněl vyznat horoucí lásku a přitom naznačil, že kněžská sutana je jen pouhou zástěrkou, sloužící k utajení jeho pravé totožnosti, kterou samozřejmě markýze vyjeví, jakmile mu dá své slovo a opustí nepohodlný klášter.

         Světských radovánek chtivá markýza nezaváhala ani na okamžik a sama dokonce stanovila termín i místo konání osudné erotické schůzky, přičemž ji ani na okamžik nenapadlo, že touhy mohou být motivovány různě, o čemž se také mohla zanedlouho osobně přesvědčit.

          Nepochybně proto také byla patřičně konsternována, když se na toužebně očekávané dostaveníčko namísto sympatického a hlavně tajemného kavalíra přiřítili francouzští biřici a to zdaleka ještě rozhodně nebyl konec všem nepříjemným překvapením, které ji ještě čekaly.

          Byla okamžitě zatčena a potají převezena zpět do Francie, kde brzy zjistila, co ji čeká a rozhodně nemine. Ve snaze dosáhnout zmírnění rozsudku proto tribunálu předložila rozsáhlé písemné doznání, sepsané v Lutychu pod příznačným názvem „Má zpověď“. Vylíčila v něm své zločiny a uvedla i jména spolupachatelů, z nichž však v té době již většina nežila.

           Jednalo se však o pozdní lítost – 16. července 1676 soud vynesl obsáhlý rozsudek, kterým ji odsoudil k trestu smrti stětím, po němž ještě následovalo spálení mrtvého těla na hranici, postavené na náměstí Gréve. Jejímu hořkému konci na popravišti nezabránilo ani rozsáhlé spiknutí, zosnované jejími přáteli z aristokratických kruhů, s cílem dosáhnout jejího vysvobození, jenž však vyvolalo dosud nevídanou bouři nevole mezi pařížskou chudinou, kterou se podařilo královské policii a vojsku potlačit až po několika dnech s vypětím všech sil.

Autor: JUDr. Jiří Pecha