Angelika, markýza andělů očima alternativního historika

aneb Jedná se skutečně o pouhou romantickou pohádku pro dospělé?

    Část první: Jak to všechno začalo

        Když na sklonku 60. let minulého století v samotném závěru éry soudruha Novotného na dveře klepalo – zatím ještě poněkud nesměle – Pražské jaro, projevilo se dočasné tání bolševické bdělosti a ostražitosti i v kultuře.

        Na filmová plátna po celé tehdejší ČSSR vtrhlo tehdy hned „Sedm statečných“ naráz, poté i ušlechtilý náčelník Apačů „Vinnetou“ se svými přáteli i nepřáteli, a aby si přišli na své i milovníci romantických příběhů, objevila se jen o něco málo později i pětidílná série filmů o dobrodružstvích krásné Angeliky, markýzy andělů.

        Výpravná podívaná tenkrát lámala všechny myslitelné divácké rekordy, premiérová kina uváděla i čtyři představení denně, a přesto zájem neklesal a sehnat lístky na kterékoliv představení se po dlouhé týdny téměř rovnalo zázraku. Lidé jakoby tušili, že si něco v našich socialistických poměrech dosud tak nevídaného a neslýchaného nenechají komunističtí ideologové dlouho líbit, a jak se také zakrátko ukázalo, jejich tušení bylo správné.  Krásná markýza pak zmizela na dlouhá léta v pomyslném trezoru, stejně jako řada dalších filmů naší i zahraniční provenience….

         Samotná filmová série vznikla podle námětu Anne a Serge Golonových, kteří byli – jak se tehdy uvádělo – autory knižní předlohy, kterou představovalo nejprve 13., později 18. románových svazků.

          První z nich vyšel poprvé v roce 1956 v Německu, a teprve o rok později ve Francii, kde oba manželé po svém návratu z afrického Konga, kde se také seznámili a uzavřeli sňatek, žili. Nikdo tehdy – s výjimkou několika málo zasvěcených odborníků – netušil, že jméno manželského autorského páru je pseudonym, za nímž se ve skutečnosti skrývají dcera námořního kapitána a talentovaná malířka i spisovatelka Simone Chanceux /1921 – 2017/ a ruský emigrant geolog Vsevolod Sergejevič Golubinov /1903 – 1972/, který byl ovšem jako spoluautor označen německým nakladatelem proti své vůli, neboť ve skutečnosti působil v tvůrčím páru jako odborný poradce.

           V letech 1853 – 56 totiž Serge trávil většinu svého volného času v pařížských archivech či badatelnách, kde pečlivě studoval dostupné reálie z období panování francouzského „krále Slunce“ Ludvíka XIV. / 1638 – 1715/, což se také v konečném výsledku nemohlo neprojevit.

            Popularita knižní edice nemohla uniknout ani pozornosti filmových tvůrců, především režiséra Bernarda Borderie, který se také rozhodl přenést dobrodružství krásné Angeliky do filmové podoby.

            Osmého prosince 1964 měla premiéru první část pětidílné filmové ságy – Angelika – markýza andělů – s Michéle Mercier / nar. 1939/ a Robertem Hosseinem /1927 – 2020/ v hlavních rolích.

            Nás ovšem zajímá v této chvíli třetí díl cyklu – „Angelika a král“, který měl premiéru v roce 1966. Ptáte se proč, a jak souvisí tato na první pohled romantická pohádka s naším exkurzem do historie?

Možná víc, než si myslíte – klíč k pochopení souvislostí totiž budeme společně – jak doufám – hledat právě ve výše zmiňovaných třech letech usilovného bádání pana Golubinova v pařížských archivech…

            Při studiu událostí, k nimž došlo během sedmdesát dva let trvajícího panování Ludvíka XIV., který nastoupil na trůn jako pětiletý v roce 1643, nemohl nenarazit na zmínky o největší aféře, která doslova otřásla samými základy tehdejší dvorské společnosti. Jednalo se o případ vražedné markýzy de Brinvillier, čarodějnice madame Monvoisin a satanistického kněze Guibourga, do něhož byla zapletena celá řada příslušníků nejvýznamnějších rodů Francie v čele s královou favoritkou číslo jedna madame de Montespan.

           Černé satanistické mše s dětskými obětmi, vraždy pomocí nožů i jedů, vzývání Satana a pohlavní zvrácenosti, které si lze dnes jen těžko představit – to byla jen malá část aktivit tohoto velice vlivného zločineckého spolku. Pan Golubinov ve svém líčení černé mše – jak se ostatně můžete při sledování tohoto dílu sami přesvědčit – rozhodně nepřeháněl, ale málokdo ví, že nejen madame Montespan, abbé Guibourg či sám Ludvík XIV. jsou autentické historické osobnosti. Vzpomínáte si například na muže se psem, jímž byl údajný policista /!/ a přítel sice krásné, ale na rozdíl od něho nikdy ve skutečnosti neexistující markýzy Angeliky Degrel?

       Ve skutečnosti se jmenoval Jean Desgrais, patřil k nejschopnějším detektivům své doby a měl lví podíl na rozkrytí a objasnění všech podstatných okolností a souvislostí výše zmíněné aféry. V dobách své největší slávy patřil k předním oporám „Haute police“, v jejímž čele stál generálporučík policie Gabriel Nicolas de La Reynie…           

Autor: JUDr. Jiří Pecha